odpovědě a řkúc: Pověděl jeden múdrý, aby se nižádný sám nechlubil ani se hyzdil před lidmi. Nebo to nemúdří činie, kteréžto marnost tiskne. Protož já ne pro velebnost, ale pro pokoru o svém urození poviem. Jáť sem Kateřina, dcera toho krále, jemužto Kostus řiekali. A jakž sem kolivěk v svém duostojenství podlé mého urozenie velebně zchována a nad jiné lidi u vysokém učení znamenitě prospěla, avšak to vše potupivši, k mému milému Jezu Kristu sem se utekla. Ale tvoji bohové, jimžto ty se modlíš, ani tobě, ani jiným spomoci nemohú. Ó, přenešťastní takových bohuov následovníci! K nimžto když u vašich potřebách vzvoláte, vám na ničemž spomoci nemohú anižť vás u vašem nebezpečenství obrání. K tomu jí ciesař odpovědě: Jest li to tak, jakož ty pravíš, tehdy vešken svět blúdí, jediná ty pravdu pravíš. Avšak tomu práva všechna chtie, aby na dvú neb na třech rčení všeliké svědectvie stálo. A ty sama jsúc, i chceš, ať by na všem bylo věřeno. Jemužto svatá Kateřina vece: Nepoddávaj se, ciesaři, své náhlosti. Nebo pravý král budeš, budeš li nad svú náhlú myslí kralovati. K tomu ciesař odpovědě: Toť na tobě znamenám, že by nás chtěla lstivú řečí osidlati a skrze starých mudrcuov příklady nás po svém rozumu po sobě obrátiti mieníš!
A když to ciesař uzřel, jež proti její múdrosti odolati nemuože, listy po všech okolních vlastech tajně rozeslati kázal, aby všichni mudrci učení do Alexandrie, jakž najspieš mohú, přišli, slibuje jim, přehádají li vší svú múdrostí jedinú mladú děvečku, že jim chce veliké dary dáti. A když padesáte mudrcuov všeho světa slovutnějších, před ciesařem se postavivše, otázachu, proč by po ně ciesař poslal tak do dalekých vlastí, ciesař jim odpovědě a řka: Jest u nás jedna panna neslýchaně múdrá, proti nížto nižádný mluviti neumie, a naše bohy diábly nazývá. Budete li ji moci svým uměním přemoci, toť jest ten den, v němžto se s velikú ctí štědře obdarováni domuov vrátíte. K tomu jeden z nich zpupnú myslí odpovědě a řka: Ó, kterak jest to pilná ciesařova rada, že pro jedné mladé děvečky chaterné pohádanie z dalekých vlastí toliko mudrcuov k sobě pozvati kázal, ano by ji lecktos z našich mladších přehádal. K tomu ciesař vece: Znám to, žeť bych ji byl k obětování našim bohuom násilím přinutil, ale lépe mi se zdálo, abyšte vy ji svú múdrostí a svým uměním přemohli. K tomu oni všichni vecechu: Kažte ji přivésti před nás, ať svú nemúdrú drzost poznajíc, bezděky řéci musí, že jest, jakž živa, dřieve mudrcuov neviděla. To svatá Kateřina uslyševši, že s tolika mudrci má se o svatú vieru hádati, všecka se nábožně Bohu poručila. V tu hodinu anjel se jí zjeviv, vece: Kateřino, měj srdce silné, neb to věz, že tebe tito mistři nepřehádají, ale po tobě
