uslyševši, z toho vidění se probravši, na své ruce ten tepruv daný drahý prsten nalezla. Kterýžto prsten v tom klášteře pod horú Sinai, tu, ješto jejie svaté tělo hřbí, až do dnešnieho dne pútníkuom ukazují.
Potom těch časuov, když Maxencius ciesař nenávistně se pozdvihl proti křesťanuom, všech chudých i bohatých do Alexandrie, aby se pohanským modlám modlili, pozvati kázal. A kteříž by se modliti nechtěli, aby je ihned zahubili. V tu dobu svatá Kateřina osmnácte let vstáři jsúci, uslyševši, ano před modlami pohané rozličně ryčie a rozličný dobytek řeve a někteří stojiec na čest modlám zpievají, poslavši svého posla, zvěděti jemu kázala, co by se tam dálo, neb proč by tu lidé ryčeli. A když se posel zase vrátiv, jí všecko pověděl. Tehdy svatá Kateřina, pojemši s sebú své čeledi několiko jich, svatým křížem se požehnavši, s dobrú myslí tam přišedši, uzřela, ano mnohé křesťany před pohanské modly bezděky vedú. Proto sobě na srdci velmi zateskši, nad těmi křesťany se slitovavši, před ciesaře přistúpivši, jasně k němu vece: Hodné by bylo tvému duostojnému stavu povýšenému pokornú poklonu učiniti, by svého poznal stvořitele a od těchto bludných bohuov svú mysl obrátil. To řekši svatá panna Kateřina, poče se s ciesařem o rozličné nesnadnosti písma vysoce pohadovati a zvláště takto řkúc: Tobě, ciesaři, jako rozumnému, pověděti sem zamyslila, že si sebral toto množstvie, aby těmto nestatečným bohuom modliti se kázal. I divíš se tomu svému chrámu, kterýžto jsú řemeslníci rukama udělali, a divíš se chrámové okrase rúchu, kteréžto jako prach před větrem prší, v němžto naposledy nic nebude. Ale div se radějí nebi a zemi, moři a všem mořským divným tvářiem a div se tomu, kterak jest všemohúcí Buoh sluncem a měsiecem i množstvím hvězd nebesa okráslil. A ty od počátka světa nikdy neustanúc v svém okrslku běžie. A kdyžto na své mysli převržeš, toho dójdeš, tvoji li sú bohové mocnější, čili ten Buoh, kterýž jest vešken svět stvořil. A to řekši svatá Kateřina, poče jemu o narození Syna božieho tak z vysokého písma mluviti, jakž jí ciesař k ničemuž neuměl odpověděti, ale sám v sobě pomysliv, k ní vece: Ponechaj nynie málo, ať svú obět nynie dokonáme bohuom, a potom tobě odpovieme.
To řekl ciesař, káza ji na svú sieň uvésti a ji střieci, neb jejie múdrosti a její kráse díváše se netolik ciesař, ale všem lidem pro svú krásu divná bieše. Potom po malé chvíli všed ciesař do své sieni, propovědě k svaté Kateřině a řka: Slyšeli sme tvé múdré řeči pořádnost, ale za jinú práci a neprázni, svým bohuom slúžiece, všemu sme rozuměti nemohli. Ale již od počátku, kterého s urozenie, nám pověz! K tomu svatá Kateřina odpovědě
