Tiburciovi tak dlúho pohanské modly hyzditi, že poče ihned Tiburcius řieci: Pravé jest hovado, ktož jinak věří. Tehda svatá Cecilia jasně, k Tiburciovi přistúpivši, jeho prsi políbivši, vece: Tepruv tě dnes poznávám, že si mi příbuzen, neb si již diábelské modly potupil. Jdětaž s svým bratrem a počištěnie přijmi křtu svatého a ihned anjelské tváři viděti moci budeš.
V tu hodinu vece Tiburcius k bratru svému Valeriánovi: Prosím tebe, bratře milý, k komu mě na křest povedeš? Valerianus odpovědě: K svatému otci Urbanovi, biskupu. K němužto Tiburcius vece: Snad ty mieníš onoho Urbana, jehožto sú již několikrát odsuzovali a ještě se toho po kútech kryje, a jmú li jeho, upálé jej a nás podlé něho. Proněžto chtiece Boha v nebesiech nalézti, naleznem sobě na tomto světě upálenie. Jemužto svatá Cecilia vece: By byl jediné tento život na světě, báli bychom se jeho ztratiti, ale že jest jiný život lepší, kterýžto jest Syn boží, na svět přišed, svatými slovy a velikými divy ukázal, toho života ktož dojde, nikdy ho neztratí. A proto jest Syn boží s nebe na zemi sstúpil a jat byl, aby hřiešné lidi, diáblem jaté, zprostil. Proto dobrovolně trýzněn, aby nás pekelnie trýzni zbavil. A proto bodlivú korunu na své svaté hlavě přetrpěl, aby nás od věčného odsúzenie odvrátil, proto hořkú žluč pil, aby nám, hřiešným, v svaté žádosti nebeské královstvie osladil. Proto obnažen, aby prvních otcuov našich a mater nedostatečnú nahotu přikryl. Proto na dřevě svatého kříže rozpat, aby náš počatý hřiech, jenž počátek s dřeva měl, jeho svatú milostí shlazen byl, proto jeho svatý bok kopím proklán byl, aby ten přepovýšený stredoplovúcí jeho svaté krve potok svátost svatú sedmeru svatým dušém na spasenie posvětil.
To všeckno pokorně Tiburcius vyslyšav, svému bratru Valeriánovi vece: Smiluj se nade mnú, bratře milý, doveď mě toho svatého otce Urbana. A když k němu doveden, Tiburcius svatý křest přijal a ihned potom často svaté anjely vídal. A což na nich prosil, v tom uslyšán býval. Z toho ihned Tiburcius s svým bratrem Valeriánem počeli jsú snažně Bohu slúžiti a almužny dávati, a což ciesařuov starosta Almachius pro křesťanskú vieru svatých zahubil, ty oni vezmúce pochovali. Proněžto Almachius, jich k sobě pozvav, hněvivě jich otázal a řka: Kterým to úmyslem činíte, že těla lidská pochováváte pro jich zlé skutky odsúzené! Jemužto Tiburcius odpovědě a řka: A my bychom rádi jich sluhy byli, ježto ty zle odsúzené nazýváš, ani sú potupili to vše, co se zdá, by bylo nětco, ano nic nenie. A skrze to sobě vyslúžili to, ješto se vidí, by nebylo, ano na věky jest. Jemužto Almachius vece: Jáť té řeči nerozumiem. Tiburcius vece: To, co se vidí, by bylo, ano nic nenie, to jest vše, což jest na světě, a člověka k ničemuž přivede. Ale to, což se zdá, by nebylo,
