tehdy svatý Urban, ruce k nebesóm vzved, hořkými slzami zaplakav, vece: Muoj milý Jezu Kriste, všech dobrých křesťanuov pastýři, rač přijieti tobě novo vsaté siemě, ježto s skrze svatú Cecilí vsál. Aj toť, Cecilia, tvá služebnice, jako snažná včelička, stred svaté cierkve noséci, tobě slúží, svého chotě, jehožto jako lva v divokosti nemilostivého nalezši, jako pitomého beránka navedla jest. A jakž to brzo svatý Urban vece, tak se jemu ihned jeden počestný kmet, drže knihy zlatým písmem psané, zjevil. Jehožto jakž brzo Valerianus uzřel, tak ihned s velikú úžestí na zemi padl. Tehda jeho ten kmet pozdvih, jemu na těch knihách čísti kázal. A tu takto bieše psáno: Jeden Buoh, jedna viera. Jeden křest, jeden Buoh, všech Otec nade všemi námi. Jakž to Valerianus přečetl, tak jeho ten kmet otázal a řka: Věříš li, že jest to tak, čili ještě nedóvěříš? K tomu Valerianus odpověděl, jako provolav a řka: Nenie pod nebem, co by bylo podobnějí věřiti. A jakž to vece, tak se z jeho očí slzy pustily.
Tehda Valerianus od svatého Urbana svatý křest přijem, k svaté Cecilí se vrátil i nalezl ji, ana s anjelem mluví. Kterýžto anjel dva krásná věnce, jeden ruožený a druhý liliový, v ruce držieše. Kterážto dva věnce na svatú Cecilí a na Valeriána vstavivši, vece: Tyto věnce čistým srdcem chovajte, nebť sem je vám z ráje přinesl. A tyť nikdy nezvadnú, ani kdy své vóně potratíta. A nižádnýť jich viděti nebude moci, jedno ti, ješto čistotu milují. Aj, Valeriane, že s užitečné řeči uposlechl, pros, což chceš, budeš uslyšán. K němužto Valerianus vece: Nic na tomto světě libějšieho nemám než vlastnieho bratra svého. Za toho prosím, aby ten také svatú vieru přijal. K tomu anjel vece: Libá jest Bohu prozba tvá. Věz to, že oba skrze krve prolitie pro vieru k Bohu přijdete.
A když jeden čas skuoro potom bratr Valeriánuov jménem Tiburcius k bratru přišed, ruožovú a liliovú vuoni počiv, povědě a řka: Divno mi jest, kde se jest ta ruožová a liliová vuoně vzala v tento zimní čas. Poznávámť se vám, žeť sem tú vuoní tak posilněn, že to dobře na sobě čiji, v tuto hodinu vešken sem proměněn. Jemužto Valerianus vece: Máme s Cecilí tak slavné věnce i tak znamenitě krásné, jichžto ty viděti nemuožeš, ale jakož mým uprošením tobě sem obdržal, aby vuoni počil. Takež, uvěříš li, ty věnce uzříš. K tomu Tiburcius vece: Ve sně li toto slyším, Valeriáne, čili najevě mi mluvíš? Jemužto Valerianus odpovědě: Do této doby ve sně jsme byli, ale již procítivše, na pravú cestu sme vstúpili. Tiburcius vece: Odkud to vieš, bratře muoj, Valeriáne? Valerianus vece: Anjel boží, ten mě jest naučil. Jehož ty také viděti moci budeš, odpovieš li se pohanských modl a svatý křest přijmeš. Této všie řeči potvrzuje svatý Ambrož. V tu hodinu svatá Cecilia poče svému deveřovi Tiburciovi
