ano jest, to jest věčná radost a odplata všech dobrých a věčná muka všech zlých. K tomu Almachius vece: Nezdáť mi se, by to sám od sebe mluvil, ale kažte Valeriánovi před mě přijíti. A když se Valerianus před ním postavil, vece k němu Almachius: Bratr tvuoj Tiburcius nemúdrú hlavu má, ale ty muožeš mně múdře odpověděti. To zřejmo vidíte, že na tom blúdíte, že vše, což jest na světě utěšeného, každému člověku libého, to trpíte. A což jest truchlého a strastného, to sobě volíte. K tomu Valerianus vece: Vídal sem v zimě, ano na ledu prázdní hrají a dělným oráčkóm se posmievají, ale v létě oráčkové, ješto se dřieve mútili, ti s pole vezúce, se smějí, a ti, ješto v zimě hrají, nic dobrého nemajíc, pláčí. Takež my zde na světě mnoho strasti a potupy trpíme, ale potom věčně radovati se budem. Ale vy se zde radujete a veselíte, a potom, na věky hořiece, plakati budete. K tomu Almachius vece: Tehda podlé tvé řeči my, jsúce nepřemožená kniežata, na věky smutni budem a vy, jsúce sprostní, hubení, nikomu dobrému za nic nestojiec, chcete se na věky radovati! K němužto Valerianus vece: Hubení mužíkové ste, ale ne kniežata! Za našich se časuov urodivše, skóro zemřete, a čím ste viece nad jiné na světě měli, tiem viece Bohu odpoviedati máte. V tu dobu Almachius s velikým hněvem vece: I co řečí dlíme, vzdajte bohóm našim obět a děte pryč beze všie naší přiekazy. K tomu oni odpověděli: My na každý den obět Bohu pravému vzdáváme. K nimž Almachius vece: Tehda ty jediný s svým bratrem v pravého Boha věříš a vešken svět neprávě věří! K tomu Valerianus vece: Nejsme sami, ale jest nás veliké množstvie, jižto s námi pravú vieru držie.
V tu dobu ty dva svatá jemše, dali je v stráži jednomu člověku, jemužto Maximus dějí. Jimžto ihned ten jich stráže vece: Ó, přejasný květe vašie mladosti, ó, převěrná milosti vašeho bratrstvie, kterak na smrt jako na hody chvátáte! K němužto Valerianus vece: Když by slíbil po naší vieře postúpiti, chválu a odplatu našich duší po naší smrti zřejmo viděti budeš. Jimžto Maximus vece: Chtěl bych tomu, aby mě hromový oheň spálil, ač v toho vašeho pravého Boha neuvěřím, stane li mi se tak, jakož vy pravíte! A když se to vše stalo, jakž to bylo slíbeno, ten Maximus ihned svatý křest se vší svú čeledí i s jinými katy i biřici, uvěřivše v Boha, od svatého Urbana přijali.
A když nazajtřie svítaje udnieváše, tehda svatá Cecilia s dobrú myslí pokřikši vece: É, milí rytieři boží, již odvrzte skutky vašie temnosti a oblecte se v oděnie svaté světlosti. V tu dobu úředníci přišedše ty dva svatá bratry Tiburcie a Valeriána podál od města před jednu pohanskú modlu přivedli. A když tu té modle nechtěli poklony učiniti, oběma tu hlavy stěli. Potom Maximus mnohým rozprávěl, že při jich skončení viděl
