k němu řéci a řka: Anebo mi zaplať, a neb mi svú paní v základě ostav! A když se tomu svatý Eustachius poče velmi brániti, ponuce mořský přievozník svým pacholkuom, aby jeho do moře uvrhli. Tiem úmyslem chtě sobě jeho paní ostaviti, neb k ní diábelským ponučením velikú milost měl. To uzřev svatý Eustachius, nevěda, co tomu učiniti, s velikú žalostí svú paní jim ostavil a svých dvé dětí na plecí vzem, s velikým pláčem vzdychaje, pryč pojide a tak k svým dětem mluvil: Běda mně, žalostivému, i vám, nebožtíčkuom, tuto žalost nad sebú vidúce.
A tak když po cestě s dětmi šel, přišli jsú k jedné řece i pomysli sobě svatý Eustachius, že obú dětí nemuož pospolu přes tu řeku přenésti, posadiv jedno dietě na břehu, s druhým přes řeku přebřidl. A to dietě posadiv, zase po druhé dietě břidl. A netáhl napoly té řeky býti, ozřel se, ano vlk dietě pochopiv, s ním do lesa běží. Toho se dietěte již rozpačiv, k druhému dietěti poče chvátati. A zatiem lev přiběhna, vzchopiv dietě i běžel pryč. To svatý Eustachius uzřev, v řece stoje, poče své vlasy s své hlavy trhati velikú žalostí. A byl by se utopil, by milost božie nebránila. Tehda zatiem jedni pastýři, uzřevše, ano lev živé dietě nese, se psy se za ním oddali. A jakž Buoh ráčil, to dietě bez úrazu odtiskli. V túž také hodinu jedni lidé, na druhé straně oříce, vlka od dietete odkřičeli. A to se jest boží mocí náhodú přihodilo, že i pastýři i oráči z jedné ulice obojí bydlem byli sú. Protož těch dvé dětí vzemše, snažně blíž od sebe chovali. O tom svatý Eustachius nic nevěděl, ale tak jda po cestě, srdečně pláče, k sobě mluvil a řka: Ó, kterak jsem přenešťastný člověk, kam jsú se děly ta léta, v nichžto u veliké cti bydlel sem, ano se rytieřstvo okolo mne brojí, s nimižto u velikém útěšení beze všeho nedostatku přebýval sem. A již sem k té sirobě, nebožtík, přišel, že nikdiež nic nemám, ale jsem osiřal, že jsem i svú hospodyni i své milé dietky šeredně ztratil. Protož, milý Hospodine, pamatuj se, že s mi byl řekl: Máš pokušení mnoho trpěti, jakož jest trpěl svatý Job. A již vidím, že na nětčem viece trpím než svatý Job. Nebo svatý Job, ač jest byl zbožie ztratil, však jest měl svuoj hnuoj, na němžto sedě odpočívati mohl. Ale jáť jsem i toho zbaven, on jest měl přátely, ješto jsú jeho litovali, ale já mám nepřátely vlky a lvy, ješto jsú mi mé dietky snědli. Jobovi hospodyně ostavena, ale mně má násilím odjata. Protož, milý Hospodine, rač již obleviti a nedopúštěj mých úst nepokorně proti sobě mluviti. Rač mě již v mých strastech utěšiti. To řekši svatý Eustachius, s velikým pláčem do ulice jide. A tu jedni lidé jeho uzřevše, člověka zpósobilého, nájem jemu dali, aby hajným byl, a synové jeho v jiné ulici biechu,
