syna měla, pokřtiti jeho chtěla, ale král nepřepustil. Avšakž ona dotud krále za to prosila, až jí jeho křtíti přepustil. A jakž brzo pokřtěn, tak ihned umřel. Protož král k ní vece: Již dobře vidíme, že Buoh váš Ježíš chaterný Buoh jest, že toho dietěte, skrze něžto viera křesťanská mohla by se vzploditi, nemohl jest jeho živiti. K němužto ona vece: Já sobě za veliký dar mám od mého Boha, že mi mého prvorozeného syna k sobě pojem, bohatějšie královstvie než tvé jemu na věky dal.
A když opět potom počevši syna druhého porodila, jeho také pokřtiti kázala. A jakž brzo pokřtěn, tak se roznemohl, tak že se do jeho života rozpakovali. K nížto král vece: Zajisté mdlého Boha máš, všelikého ve jméno jeho křtěného živiti nemuože. A by jich tisíc urodiec pokřtila, všichniť zemrú. Avšak se jest tak nestalo, ale to dietě zdrávo z té nemoci vstalo a po svého otce smrti slovutně kraloval. Zatiem matka jeho přenábožná vždy po tom stojieše, chtiec krále na křesťanskú vieru obrátiti, ale on se všemi obyčeji tomu bránil, avšakž potom, jakž Buoh chtěl, vieru křesťanskú přijem, se pokřtiti kázal. A pozvav k sobě svatého Remigia, promluvil k němu a řka: Chci tento římský kostel nadati. A protož kdyžť já se u poledne spát položím, což v tu dobu, dokudž já ze spanie nevstanu, obejdeš, toť vše tobě dám a božiemu domu přisvětím. A tak se jest stalo. A když v tom okrslku, ješto byl obšel svatý Remigius, jeden člověk svuoj mlýn měl, uzřev toho mlýna mlynář, ano svatý Remigius chce ten mlýn objíti také, poče jeho nepoctivě odhoniti. Jemužto svatý Remigius vece: Přieteli, nebuď to protivno, abychme tento mlýn spolu měli! To mlynář uslyšav, svatého Remigia nekázaně od mlýna odehnal. A jakž to brzo učinil, tak ihned opak mlýnské kolo po vodě se točiti počalo. To mlynář uzřev, poče volati po svatém Remigiovi a řka: Sluho boží, vrať se, mějmež tento mlýn spolu. Jemužto svatý Remigius vece: Ani mně, ani tobě tento mlýn bude. A jakž to brzo vece, tak se ihned ten mlýn propadl.
To se také o svatém Remigiovi čte, že jednú předvěděv, že má hladovité léto přijíti, veliké stohy obilé stavěti kázal. Jemužto se opilí sedláci posmievajíc, to obilé zapálili. To svatý Remigius uslyšav, tam k ohni šel. A že studeno bieše, hřieti se počal, s pokorným srdcem takto řka: Vždy oheň dobrý jest, totiž ač jest tuto škodný,
