rúše, drahým kamením okrášleném, a za ní i před ní mnoho panen jdieše i panicuov krásně oděných, zazřev je jeden otec svatý, biskup jménem Nomerius, poče velmi plakati, na to mysle, že se ona viece snažila, kterak by se světu slíbila, než on kterak by se Bohu líbil. A tak u velikém pláči, padši na zemi, svú tvář o zemi bila jest a takto mluvieše: Ó, převšemohúcí Hospodine, odpusť mi, hřiešnému, že jedné hřiešnice rúcho a okrasa všeho mého života k tobě snažnost daleko převýšila jest. É, milý Hospodine, nepohaněj mne, jedné hřiešnice okrasa před tvú svatú velebností, neb ona pro světské věci tak se snažně k marnosti připravila jest, aby se světu slíbila, a já tobě, mému stvořiteli, chtě se slíbiti, ne tak sem k tomu snažen jako ona k své věci. To řekl svatý biskup, obrátiv se na ty, kteříž s ním bieše, k nim vece: Zajisté pravím vám, strach mě jest, by této hřiešnice v den súdný Buoh proti nám nevyvedl a nás jí neukázal, neb ona jest snažnější k světu než my k Bohu. A když tu řeč dokona, v tu hodinu ten svatý biskup usnul a ihned u vidění se mu zdálo, by mši slúžil a jedna holubice črná a smrdutá nad ním a okolo něho létáše. Tehdy biskup všem nekřtěným vyjíti kázal a ihned ta holubice zmizala. A potom po mši se vrátivši, samým biskupem pokřtěna. A odtud velmi krásná a čistá vyletěvši, tak se vysoko u povětřie vznášela, jakž jie pro vysokost žádný nemohl viděti. Z toho vidění biskup se probrav.
Když jednú, šed do kostela, slovo božie kázal, Pellagia, hřiešnice, uslyšavši, na své hřiechy s velikým skrúšením se rozpomenuvši a potom dlúho plakavši, list svatému biskupu poslala a řkúci svatému biskupu, následovníku Jezu Kristovu: Pellagia, veliká hřiešnice, následovnice diáblova, miesto služby vzkázanie tvé milosti vzkazuji na mé těžké hřiechy žalostivé poznánie. Otče svatý, jest li to tak, jsi li toho milostivého Jezu Krista učedlník, jenžto sem tak slyšala, že pro vše hřiešné jest z nebes na zemi sstúpil, rač mě, hřiešnici kající, k milosti přijieti a mne na pravé cestě potvrditi. Jížto svatý biskup na listě odepsal a takto řka: Prosím tebe, aby mé pokory nepokúšela, nebť jsem hřiešný člověk. Ale žádáš li býti spasena, samého mne nebudeš moci uzřieti, ale pro dobré svědectvie mezi jinými mě uzříš. Zatiem když Pellagia před mnohými jinými k svatému biskupu přišla, před jeho nohami padši, zaplakavši na své hřiechy, promluvila k němu a řkúc: Jáť jsem Pellagia, propastná hlubokost šeradných hřiechuov. Já jsem osidlo a mnohé jsem oblúzené, sama byvši oblúzena, oblúdila. A již to vizi, kterak jsem na tom daleko zablúdila, a již jest mé duši hrozno na to na vše pomysliti. To biskup uslyšav, jie otázal, kterak by jí jméno bylo. K tomu ona otpovědě:
