naučil. A když v světském umění a v pohanských knihách viece než v svatém Čtení čta se kocháše, přihodilo se to jednú, že o středopostí udeři naň hrozná studená nemoc. A tak jeho přirozenie změnila, že v jedněch jeho prstech cos málo přirozené horkosti bylo ostalo. A když se již všickni do jeho života rozpačivše, k jeho pochování potřebu chystali, tehda okamženie, jakž se jemu zdálo, polapen a na súd před Buoh přiveden. Jehožto když všemohúcí súdce otázal, kterakého by stavu člověk byl, svatý Jeroným odpovědě: Křesťan jsem. K němužto súdce vece: Lžeš! Nejsi křesťan, ale jsi následovník pohanských mistruov a v jich se písmě kocháš! Neb kdež jest poklad tvuoj, tuť jest i srdce tvé! K němužto svatý Jeroným, jakžto vinného se maje, nic neodpověděl, kázal jeho súdce nemilostivě bíti. V tu dobu poče volati svatý Jeroným a řka: Smiluj se nade mnú, Hospodine, smiluj se a na tom přísahám, žeť se viece pohanských mistruov přidržeti nebudu. A v těch sloviech když tak přísaháše, prosta jeho pustili.
A ihned z toho viděnie se probrav, nalezl se, jako by znova ožil a vešken slzami zkropen, a zbité rány, ješto před súdcí nemilostivě zbit, všecky nové a zsinalé nalezl. Od kteréhožto dne jal se viec v svatém Písmě snažně čísti a učiti a na pohanské písmo nic netbati. A když byl vstáři let bez jednoho čtyřidceti, v římského kostela sboře kardinálem učiněn. A když papež tehdajší jménem Liberius umřel, chtěli všichni, aby svatý Jeroným papežem byl učiněn. Ale svatý Jeroným to v svatém obyčeji měl, že žákovstvo a duchovnie z nesličných věcí tresktal, proto se jemu ti protiviece, jeho hanby všemi obyčeji hledali. To svatý Jeroným uznamenav, postúpil jim a k svatému otci Řehořovi Nazaretskému, jenž tehdy v městě, ješto Konstantinopolis slove, biskupem bieše, přišel a od něho se svatému Písmu spoře naučiv, odtud na púšť zašel.
A co jest na té púšti pro milého Jezu Krista, strastný život veda, trpěl, sám o sobě praví a řka: Když jsem na té hrozné púšti byl, jenž slunečnú horúcí horkostí bieše povadla, zdáše se mi, bych v římské rozkoši bydlel, lpieše na mém těle pytel černý, kuože na mém životě zčrnavši múřenínskú barvú, svraskavši, jedva při kostech lpěla, na každý den v slzách stuoně vzdychal sem. A když mě sen utrápil, na zemi své kosti, již
