králova aneb jiného zemenína královstvie českého hradu neb tvrze jemu poručiti pánu svému nechtěl zase postúpiti a vzdáti aneb se jemu kerak koli protivil, tehdy viery a cti má býti odsúzen i všeho, což by kde měl svého, na milost páně hradu toho, jenž jest od něho držal. Všecka obec toho kraje má vstáti proti němu a dobyti jeho i dáti jej jako proradníka na smrt ku popravě najbližšie, aby jej oběsili.
CC LXXXVI
Obyčeje dobrého, jenž jest byl od dávna, potvrzujíc v našem českém království i písmem svatým dovodíce, jenž praví, že ti, keříž súdie v spravedlnosti, mají seděti a súditi zevně a svobodně, protož ustavujem k věčnosti v našem českém království, aby najvyšší komorník sudí na každé léto čtyřikrát každý na svém súdě seděl, jakož na jich úřad slušie, súdiece spravedlnost. A držie každý váhy v rukú zpomienajíc na boží súd, aby se nižádný od pravdy neodchýlil, nebo na kerúž mieru budú vážiti lidem a měřiti, na túž jim bude odměřeno. Ale toho súděnie nemá nižádný úředník zameškati, leč by byl na králově službě pro jeho čest nebo pro obecnie dobré.
CC LXXXVII
Úřady většie, totiž komornictvo, sudctvie a písařstvo od královy milosti má rozdáváno býti podlé jeho vóle osobám počestným ve cti a v spravedlnosti poznaným. Než komorník a sudí mají býti z urozenie šlechticieho, ale jiní úředníci také mají sazeni býti, jenž by byli ve cti a v dobrých obyčejích poznáni a ješto by měli osedlstvie a dědiny v české zemi.
Capitulumcizojazyčný text CC LXXXVIII
Písařové zemští, jakož obyčej starý držal, aby seděnie měli a bydlili na našem hradu pražském, téhož obyčeje potvrzujem. A dcky zemské neb kniehy, keréž má písař psáti, mají spolu s písařem chovány býti na našem hradu pražském. Ale dcky nebo kniehy, keréž by byly na dědiny nebo na plat již dokonané, ty mají býti zapečetěny pečetmi najvyššieho komorníka, najvyššieho sudieho, najvyššieho písaře zemského a purgrabie pražského. Ty mají býti schovány a zamčeny v kostele pražském v zákřiště podlé svatosti a nemají nikdy býti otevřieny, než při najvyšším komorníku a při pániech zemských, jakož jest byl obyčej od stara dávna.
Každá milost má s rozmyslem konána býti, tak aby tú milostí spravedlnost nebyla poškvrněna. A protož z božie milosti ustavujem, když by kolivěk český král kerému psanci pro lúpež, pro zlodějstvo neb pro kerúž kolivěk zevnú vinu chtěl milost dáti, to móže učiniti, aby jej živil. Ale ta poškvrna má na něm zóstati podlé zaslúženie jiným na znamenie, aby se
