13 Z kteréžto zkázy dědičné
vešli sme v błudy rozličné,
nýbrž v mnohé hříchy, a ustavičné.
14 Mámeť nad tím těžkou žałost,
płáč a łkání i skroušenost,
odvolení hříchům a k nim nelíbost.
15 Dávámeť se ve všem vinni,
známe se hodní trestání,
však vzýváme tě, jenž jsi miłostivý.
16 Ó, miłostiv buď nám hříšným,
ó, odpusť hříchy kajícím,
učiniž svou miłost tě hledajícím.
17 [#]obrázek nebo jiný grafický prvek[1238]Symbol zdůrazňovací ručičky. Bože, smiłuj se nad námi,
shładě hříchy, dej doufání,
nepohrdej, ach, pro nehodnost námi.
18 Myť nižádné spravedlnosti
nemáme ani hodnosti
k odpuštění a k dojítí miłosti.
19 Smiłuj se sám pro své jméno,
odejmi hříchu břemeno,
kterýmž jest tak svědomí obtíženo.
20 Dejž dojíti rozvázání,
však trvati v tvém pokání,
plniti rady a tvá přikázání.
21 Ať bychom v dobrém svědomí,
majíc živou již naději,
trvali dny v věrném tobě słoužení.
L IV O kající hříšnici. Z Luk. 7., v. 37[1239]L 7,37 a dále
[1]text doplněný editorem[1240]V prameni není obsaženo.[#]obrázek nebo jiný grafický prvek[1241]První sloka je vytištěna pod notovým zápisem. Otče nebeský, rač pomoc dáti,
bychom se mohli srdečně káti,
jak někdy ona žena,
hříšnice řečená,
2 o kteréžto svatý Lukáš píše,
že v městě jedna zjevná hříšnice
když o Kristu zvěděła,
k němu hned běžeła.
3 Tam, kdež stolił v domu u Šimona,
s chvátáním velikým přišła ona,
padši k nohám kvíliła,
hořké slzy liła.
4 Jała se noh vłasy vytírati
a drahou mastí pomazovati,
ustavičně líbajíc,
pokorně se majíc.
