příj[A6v]číslo strany rukopisude, to všecko v pavučině uvázne, ale silná moucha díru proraže předce táhne. Hned pavouk hledí tu díru zahraditi, aby malé mouchy nemohly tudy létati.

Kurius, konšel římský, dobré památky po sobě nechal, protože na rovné živnosti s jinými přestal. Neb znal, když jest v městě rovná živnost, že mezi měšťany činí lásku a svornost. Než když jest lakomý v městě aneb takových více, dělají škodu velikou jako štiky v rybnice. Však štika poněkud pánu to zaplatí, když ji sobě po polsku neb jak chce připraví. Ale lakomému bude těžko od toho pryč jíti, kolikrát pomyslí, kdo na to bude jísti a píti, a potom v jeho šatech choditi.

V městě buď pokojný a na lidi nekřikaj, v poli statečný, od tovaryše neutíkaj. Neb sobě v městě nevytepeš než šatlavu, aneb žeť někdo konvicí, jako sluší, zbarví hlavu.

Dobré se pomní dlouho, a zlé ještě déle, budeš-li lidi haněti, hned se tvá také smele. Tu zvíš, jakéhos měl otce, děda i přátely, ješto by o tom mnozí nevěděli.

Nemůžeš-li přeskočiti, podlez, dobrá jest rada, potřebí opatrnosti, kdo chce bíti hada. Neb had se motá a divně se bude víti, tak tvůj nepřítel můž svým fortelem tobě mnoho zlého uškoditi.

Pro pravdu se lidé hněvají, a to ti, kteří obyčej nedvědí mají. V ucho nedvědu dejmati, co na tom budeš míti, však nedvěd nehledí se než mstíti.

Dotud s dčbánkem bude choditi, až mu se ucho utrhne. Dotud mnohý bude krásti, až ho vždy někdo postíhne. Již ten dčbánek nehodí se než zahoditi a zloděje katem z města ven k šibenici provoditi.

Oko hospodáře pilného činí koně[d]koně] Kněo tlustého, pěkného a bujného.

Cizí chléb mívá rohy, dokud nevstoupí černá kráva na nohy, pacholci, kuchařky neb děvice váží sobě hospodářovy škody lehce. Když se pak ty a takové věci změní, děvka se vdá a pacholek se vožení. Počnou do svého hrnýčka nahlídati a svých řemínků potahovati. Trefí častokrát do prázdného, nebudou míti obadva peníze žádného. Kuchařka vhodila