ná[B2v]číslo strany rukopisubožná kurva, raní vozřalec, pozdní hříbě, Urbanův voves, žíto Havlovo, řídko bývá z toho co dobrého.

Náboženství bez spravedlivosti, naděje bez lásky, láska bez daru a čest bez úžitku, to všecko jest jako zelí bez omastku.

Když se hlava klepe, jdi spat, jest najlépe. Uslyšíš ráno noviny, nebudeš-li ty rván, bude někdo jiný.

Co do nového hrnýčka kuchařka vloží, tím zapáchati bude, až se rozrazí.

Mládenec, kterýž se naučí za mladí vožerati, na stará kolena stěžkem bude moci toho zůstati. Nebo zvyknutí nětčeho jest druhé přirození, a to se zřídka kdy promění.

Vožralství není než holé bláznovství, skrz něž člověk pamět potracuje, měšec vyprazdňuje, věku ukracuje, a k posledku mnohého i k žebrotě přivozuje.

Oheň zkušuje železa tvrdého, ta se řeč vztahuje na vožralce nesmírného. Šalomoun vypsal veliké věci, přirovnal vožralství k meči. Že vožralstvím lidu zhynulo mnohém více, než v boji když jich porazí na tisíce.

Ve mlejně nehuď a vožralce, když spí, nebuď. Neb ve mlejně nebude hudba zníti a vožralec, dokud spí, dotud budeš pokoj míti.

Jaký úžitek jest hrách na stěnu sypati, takový rovně vožralce na pití trestati. Neupomínaj ho z dluhu, prosím tebe, nebo tímť platit bude, že tě ujebe.

Taková jest povaha těchto let rytíře, že se hůře nežli svině užíře. Tudy se domnívá cti dobyti, když ho nemůže žádný přepiti. A chlubí se, že jest šlechta, nebojí se, aby ho jeden přepil ze sta. V pití nemaje žádné střídmosti ani míry, pospíchá, aby vylil duši co sysla z díry.

Obyčeje tyto kdo vidí, nejsouť než opilých lidí. Jeden zpívá, druhý pláče, třetí vejská, čtvrtý skáče, pátý sotva sedí, šestý co beran hledí, sedmý říká páteře, osmý laje od kurvy mateře, devátý s každým bojuje, desátý hned frejuje, jedenáctý užera se bude spáti, dvanáctý nebude na žádného nic dbáti. A jestli pak ještě který víc, ten nedělá dobrého nic.

Slyšte řeč pravdivú, kteráž se čte o milém pivu. I vy také poslouchajte, kdo