Pravopis český podlé základu gramatyky Dobrovského

Václav Hanka. Pravopis český podlé základu gramatyky Dobrovského. Praha, 1817. Vydání první.

Listování
Autor

Václav Hanka

Váceslav, Váceslav Váceslavič

ZkratkaHankaPrav1817
Transkribovaný titulPravopis český podlé základu gramatyky Dobrovského
Transliterovaný titulPrawopis Čeſký| podlé| Základu Gramatyky| Dobrowſkého
Místo tiskuPraha
Tiskař/nakladatelBohumil Haase st. (Bohumil Háze)
Vročení1817
Vydáníprvní
ExemplářÚstav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha, sign. T III 6133
Databáze NK ČR<viz zde>
Formát

Rozsah1–88.4 + [2] příl. = s. [1–13] — 14–96 + [2] příl.
Poznámka: přílohy jsou číslované rozkládací tabulky na dvou nečíslovaných listech vevázaných za s. 18 (tab. I, na rubu tab. II) a 34 (tab. III, rub nepotištěn)
Charakteristika

Vlivný ortografický výtah z mluvnice Josefa Dobrovského (DobLehr1809), pořízený jeho žákem Václavem Hankou (1791–1861). Budoucí překladatel mluvnice Dobrovského do češtiny (HankaMluv1822) v tomto stručném spise nezastíral, že ze svého učitele přímo vychází. Prakticky zaměřenou knížku (opakovaně vydávanou a aktualizovanou; jak uvádí Sedláček 1993, s. 61, vyšlo do roku 1849 devět vydání) dedikoval roudnickým Lobkovicům jako naději vlasti naší. Vydání této příručky na jaře 1817 přeneslo na veřejnost spor mezi „jotisty“ (příznivci analogického pravopisu) a „ypsilonisty“ (zastánci tradičního pravopisu; na této straně se angažovali především Jiří Palkovič a Jan Nejedlý), ostře rozdělující obrozenské kruhy v následujících letech (Zelený 1873: 177–199; Tešnar 2000, s. 245; srov. NejGram1821; JunBeleucht1829).

Hankovu intenci dobře vystihuje Uvedení (s. [5] až [8]). Je to příručka především pravopisná a její vznik souvisí s obnovou výuky češtiny na latinských školách (1816). Osvojit si český pravopis zabere podle Hanky (a těžko si to ověřit) šestkrát míň času než osvojit si pravopis německý, ale vyžaduje to praxi. Hned z Uvedení (s. [7]) vysvítá Hankův osobní příklon k analogickému pravopisu, tedy k psaní jota po liteře <c> a jota/ypsilon po <s>/<ſ> a <z> podle etymologie a analogie se slovy, v kterých je na obdobném místě <d>, <n> nebo <t> (v tradičním tiskařském pravopise se po <c>,<s>/<ſ> a <z> psalo vždy ypsilon). Najdeme tu odkaz na druhé vydání Pelclovy mluvnice a označení „ſlawný Dobrowſký“. Tolerují se však praktici tradičního pravopisu a i oni jsou zahrnováni mezi potenciální uživatele vydávané příručky. Hankovi je dále známa reálná situace v psaní českých textů a doznívání století káraného písařského pravopisu se zbytky spřežek (s. [8]). V závěru (na téže s. [8]) autor překvapí racionalistickým a velmi praktickým nápadem: používat jota a ypsilon jen k označení tvrdosti/měkkosti ve slabikách di/dy, ti/ty a ni/ny, v ostatních případech psát buď jen jota, nebo jen ypsilon (srov. Koupil 2014). Proti tomuto praktickému řešení staví Hanka jako řečnickou otázku dobový vědecký nárok, komplikující praktické osvojení pravopisu: „kde ale zůſtane etymologická důkladnoſt jazyka?

Na s. [9] až [12] je číslovaný seznam pětatřiceti (fakticky jde o více tisků, protože například NámGram1533 a OptátIsag1535 jsou uvedeny pod jedním číslem, podobně opakovaná vydání některých mluvnic) českých pravopisů a gramatyk, od Nauč1531 po ŠmittGram1816, bez komentářů a hodnocení.

Příručka má čtyři části:

I. O písmenech vůbec (s. [13] až 17) — vyjmenovává se hlavně repertoár písmen (tradiční, ale bez <ł>).

II. Skloňování (s. 1843) — poučení o tvarosloví (6 deklinací substantiv, celkem 10 typů skloňování; 7 konjugací).

III. Pravopis (s. 4464) — poučení o obtížnějších bodech tradičního tiskařského pravopisu (velká písmena, značení vokalické délky, jota a ypsilon — po <c>, <s>/<ſ>, <z> se toleruje i postoj toho, kdo chce po starém psáti, s. 59).

IV. [bez názvu] (s. 6596) — praktické seznamy týkající se obtížných pravopisných jevů, včetně seznamu slov s náslovným vo- (zjevná nejistota, které v- je protetické) a množství pečlivě odposlouchaných jevů dobové mluvené řeči, které se mohou promítat do pravopisu. Zachycené jevy dokládají proces převodu běžně mluvené češtiny (prakticky blízké češtině dnešní) do psaného kódu (Koupil a Štěpánová 2017).

Zařazení části II, pojednávající o tvarosloví, je motivováno podobně jako například v Štajerově Žáčkovi (ŠtajerZpůsob1668): znalost tvarosloví a základní orientace v gramatice jsou podmínkou ortografické zdatnosti. Výklad je prokládán didaktickými rýmovanými básničkami o probíraných jevech.

Rozkládací přílohy jsou tabulky s paradigmaty. Tabulka I se týká skloňování substantiv, tabulka II skloňování „adjektiv“ (včetně některých zájmen), tabulka III časování sloves.

 

Tisk je proveden švabachem (hlavně výklad, některé příklady) a frakturou (úvod, příklady). Písmové sady neobsahují <ł>, ve švabachu není „ϐ“ a ani výklad se distribucí těchto liter nezabývá.

Jazykyčeština, latina, němčina, řečtina
Primární literatura (digitální fotokopie)
  • Hanka, Václav. Pravopis český podlé základu gramatyky Dobrovského. Praha, 1817. Fotokopie tisku knihovny Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha, sign. T III 6133, dostupné z WWW: <viz zde>
Sekundární literatura (o autorovi, pravopise a tiskárně)
  • Hanuš, Josef. Počátky novočeské romantiky: Václav Hanka, Josef Linda, Alois Svoboda. In J. Hanuš aj. Literatura česká devatenáctého století 1: od Dobrovského k Jungmannově škole básnické. 2. vyd. Praha: J. Laichter, 1911, s. 713–828 (zvlášť s. 738–755). Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 6177/Díl 1.2.vyd., přístupné z WWW: <viz zde>
  • Jelínek, Jaroslav. Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774–1918. 2., dopl. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972 [= Na pomoc učitelům a vychovatelům], s. 68–69.
  • Koupil, Ondřej. Konvence a experiment: Rosova pravidla českého pravopisu. Acta Universitatis Carolinae — Philologica 3. Slavica Pragensia XLII, 2014. Praha: Karolinum, 2014, s. 93–104. Elektronická forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
  • Koupil, Ondřej. Grammatyka Cžeska: mluvnice češtiny v 16. až 19. století (katalog výstavy). Praha: Akropolis, 2015, s. 94–97 (č. 19/07).
  • Koupil, Ondřej, a Veronika Štěpánová. Naše řeč v roce 1817. Naše řeč, 2017, roč. 100, s. 193–206.
  • Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 2/I: H–J; 2/II: K–L. Red. V. Forst. Praha: Academia, 1993, s. 57–63 (heslo Mojmíra Otruby), dostupné z WWW: <viz zde>.
  • Sedláček, Miloslav. K vývoji českého pravopisu 1. Naše řeč, 1993, roč. 76, s. 57–71. Elektronická forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
  • Tešnar, Hynek. K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. Naše řeč, 2000, roč. 83, s. 243–252. Elektronická forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
  • Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 333–334 (Haase Bohumil st.) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>
  • Zelený, Václav. Život Josefa Jungmanna. Praha: Matice česká, 1873. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 73159, dostupné z WWW: <viz zde>
Autor popisuOndřej Koupil
Poslední aktualizace9. 11. 2020
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 3 měsíci a 11 dny; verze dat: 1.1.16
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).