Aleš Pařízek

Alexius, Alex, Aleš Vincenc

8°

Dominikán a pedagog Aleš Vincenc Pařízek (1748–1822) kráčel, alespoň působením v normální škole, ve stopách Tomsových a vydal v několika vydáních stručnou pravopisnou pomůcku. Od roku 1790 působil jako ředitel normální školy v Praze a podle předmluvy zamýšlel svá Pravidla české dobropisebnosti jako pomůcku pro adepty učitelství; sestavil je podle Pelcla, Nejedlého, Dobrovského, Tháma a Puchmajera (s. 4). Tomsu, aniž ho jmenuje, však jako reformátora pravopisu kritizuje; strukturou přitom sleduje Tomsovu starší, „předreformní“ obdobnou příručku (TomsaUved1784). Po vydání Hankovy pravopisné příručky se Pařízek stane vedle Nejedlého čelným pražským obhájcem tradičního pravopisu (Lisický 1898: 313 a 322–324).

1. kapitola: s. [7] až 9: užívání velkých liter.

2. kapitola: s. 9 až 25: užívání samohlásek.

3. kapitola: s. 26 až 36: užívání spoluzvuček.

4. kapitola: s. 37 až 39: rozdělování slov do slabik.

5. kapitola: s. 39 až 48: interpunkce (podrobný popis, opírající se o Felbigera a Adelunga, analyzoval Karsten Rinas — Rinas, Koupil a Tichák 2023: 130n.).

Přídavek: s. [49] až 62: pravopis podobných slov (typu byl/bil) v názorných příkladových větách.

Příručka se dočkala dalších vydání (1815: K06903; 1819: K06904; 1831). Ve školách udržovala tato příručka tradiční tiskařský pravopis a byla „nejznámější a v praxi nejrozšířenější až do let třicátých“ (Jelínek 1972: 65). Byla základní příručkou školní, na její (úředně chráněnou a ypsilonistickou) pozici vlastně útočily příručky Hankovy (HankaPrav1817, HankaPrav 1821).

Sazba je provedena různými stupni fraktury, jak v případě výkladového textu, tak v příkladech.

• Pařízek, Aleš. Pravidla české dobropísebnosti praktyckými příklady vysvětlená, pro učitele českých škol, zvlášť pak pro kandidáty úřadu učitelského. Praha, 1812. eKniha Google (fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 270/adl. 2), dostupná z WWW: <viz zde>
• Pařízek, Aleš. Pravidla české dobropísebnosti praktyckými příklady vysvětlená, pro učitele českých škol, zvlášť pak pro kandidáty úřadu učitelského. Praha, 1812. Fotokopie tisku knihovny Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha, sign. T II 240, dostupné z WWW: <viz zde>

• Jelínek, Jaroslav. Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774–1918. 2., dopl. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972 [= Na pomoc učitelům a vychovatelům].
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 3/I: M–O; 3/II: P–Ř. Red. J. Opelík. Praha: Academia, 2000, s. 793–795 (heslo Lenky Kusákové), dostupné z WWW: <viz zde>
• Lisický, Alois. Spor o i a y. Časopis Musea království Českého, 1898, roč. 72, s. 308–332 a 454–493. Fotokopie výtisku Knihovny Národního muzea, Praha, sign. Z 10 D 9, dostupné z WWW: <viz zde>
• Pumprla, Václav. Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století. Praha: Kabinet pro klasická studia, Filosofický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 824.
• Rinas, Karsten, Ondřej Koupil a Viktor Tichák. Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2023.
• Štverák, Vladimír, a Jan Mrzena. Felbiger a Kindermann: reformátoři lidového školství. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986 [= Z dějin pedagogiky 26].
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 905–907 (Tiskárna normální školy /Praha/) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>