Josef Dobrovský

Joseph, Ioseph, Josephus; Dobrowsky

8°

První vydání vlivné mluvnice „patriarchy slavistiky“ Josefa Dobrovského (1753–1829) vyšlo v roce 1809 po mnoha letech příprav. Dobrovský v době příprav spisu nezištně nabízel vypracované části lidem názorově blízkým a umožňoval jim ze svých spisů čerpat. Jeho žáci, zvláště Václav Hanka, pak zase šířili nový náhled na českou mluvnici pod záštitou autority Dobrovského (srov. HankaPrav1817; HankaMluv1822). Tato autorita byla tak silná, že ke gramatikám starším než mluvnice Dobrovského se později už nikdo nevracel jako k mluvnicím aktuálně použitelným: Josef Dobrovský se stal osobností metodologického a kulturněidentifikačního předělu, od jeho časů obvykle počítáme v periodizacích češtiny s obdobím „novočeským“. Po deseti letech vydal ještě revidované znění mluvnice s mírně pozměněným názvem (DobLehr1819). Zároveň byl vůdčí postavou práce na německo-českém slovníku (viz zde).

Mluvnice je rozdělena na tři hlavní části (díl, Theil):

— o tvoření (Bildung) slov, s. 14 až 232;

— o ohýbání (Biegung) ohebných slovních druhů, s. 233 až 324;

— o spojování (Fügung) slov, s. 325 až 399.

Kromě toho je na začátku (s. 1 až 13) umístěno poučení o repertoáru liter (Buchstaben), pravopise (zvláště jde o litery <i> a <y>) a přízvuku (na závěr je doporučena Dobrovským prosazovaná prozódie přihlížející právě k přízvuku a otištěna vzorová báseň podepsaná „W. N.“ = Vojtěch Nejedlý).

Na rozkládacích tabulkách jsou paradigmata skloňování substantiv (k s. 235), skloňování adjektiv a zájmen (k s. 270) a slovesné konjugace (k s. 294).

Josef Dobrovský v této práci usiloval o popis českého jazyka v historické perspektivě. V předmluvě (Vorrede, s. [III] až XVIII) a na titulní straně sice uvádí jako zamýšlené uživatele knihy Němce učící se česky a rodilé mluvčí češtiny, kteří se v jazyce chtějí zdokonalit, ale neváhá odkazovat na celou šíři jazykových dokladů od staroslověnských paralel probíraných českých jevů přes staročeské doklady a klasickou literaturu 16. století až k běžným lidovým obratům. Alois Jedlička (Jedlička 1959: 21) proto mohl tvarosloví v mluvnici Dobrovského označit za diferencované, a nikoliv jen „archaické“.

V pravopisné rovině upozorňuje Dobrovský na svou „jemnou odchylku“ (kleine Abweichung) od tradičního tiskařského pravopisu: po literách <z>, <s>/<ſ> a <c> píše nejen obvyklé <y>, ale podle analogie a etymologie také <i> (srov. s. XVII a 8 až 9). Později (HankaPrav1817) se o věc rozpoutal boj mezi zastánci této úpravy („jotisty“) a jejími odpůrci („ypsilonisty“). V předmluvě se Dobrovský taky vyrovnává s předcházející českou gramatikografickou tradicí (s. IX až XIII): připomíná a hodnotí jazykověreflektivní práce týkající se češtiny (Böhmische Sprachlehren) od Nauč1531 po NejGram1804 a NejGram1805.

Substantiva člení Dobrovský do devíti deklinací, primárně podle jmenného rodu. Rozeznává tři typy skloňování adjektiv a tři typy skloňování zájmen. Slovesa dělí do šesti skupin podle infinitivního kmene (navazuje na systém Doležalův, DolGram1746) a vypočítává sedm konjugačních vzorů. Syntax (3. část) se s odvoláním na BenGram1603 dělí na pasáž o shodě (kongruence, convenientia, Angemessenheit) a řízenosti (rekce, rectio, Abhängigkeit) a příklady bere z české bible, kterou jmenuje jako nejdůležitější českou knihu, co se týče jazykové správnosti (s. XVII).

Německý text byl v tiskárně knihkupce a nakladatele J. Herrla (přítele Dobrovského a vydavatele několika jeho prací) vytištěn frakturou, české příklady většinou švabachem (písmová sada obsahovala i »ł« s kličkou; autor přitom konstatoval, že ve výslovnosti se slabiky »li« a »ły« u Čechů zaměňují a v pravopise se dvojí »l«/»ł« nerozlišuje, s. 7), výjimečně antikvou. Pro latinu se používá antikva, pro řečtinu alfabeta, pro ukázky slovanských jazyků antikva.

• Dobrovský, Josef. Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819. Ed. M. Weingart. Praha: Melantrich, 1940 [= Spisy a projevy Josefa Dobrovského 9]. Fotokopie tisku Moravské zemské knihovny v Brně, sign. PK-0005.705, dostupné z WWW: <viz zde>
• Dobrowsky, Joseph. Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen. Prag, 1809. eKniha Google (fotokopie tisku Library of the University of Michigan), dostupná z WWW: <viz zde>
• Dobrowsky, Joseph. Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniß für Böhmen. Prag, 1809. Fotokopie tisku knihovny Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha, sign. T III 6830, dostupné z WWW: <viz zde>

• Brandl, Vincenc. Život Josefa Dobrovského. Brno: Matice moravská, 1883. Fotokopie výtisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 F 9846, dostupné z WWW: <viz zde>
• Černý, Jiří, a Jan Holeš (edd.). Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008, s. v. Dobrovský, Josef (heslo Jana Holeše).
• Gladkova, Hana. Ještě jednou ke koncepci spisovného jazyka u Josefa Dobrovského. In V. Vavřínek, H. Gladkova a K. Skwarska (edd.). Josef Dobrovský, fundator studiorum slavicorum: příspěvky z mezinárodní vědecké konference v Praze 10.–13. června 2003. Praha: Slovanský ústav AV ČR, 2004, s. 373–392.
• Jakubec, Jan. Josef Dobrovský. In J. Hanuš aj. Literatura česká devatenáctého století. Díl první: od Dobrovského k Jungmannově škole básnické. 2. vyd. Praha: J. Laichter, 1911, s. 157–294. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 6177/Díl 1.2.vyd., přístupné z WWW: <viz zde>
• Jedlička, Alois. Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny. In Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze. Jazyk — literatura I: studie o jazyce a literatuře národního obrození. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959, s. 5–24.
• Koupil, Ondřej. Grammatyka Cžeska: mluvnice češtiny v 16. až 19. století (katalog výstavy). Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2015, s. 90–93 (č. 19/04).
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 1: A–G. Red. V. Forst. Praha: Academia, 1985, s. 560–571 (heslo Mojmíra Otruby), dostupné z WWW: <viz zde>
• Pleskalová, Jana, aj. (edd.). Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 41–42 (v kap. Radoslava Večerky).
• Pumprla, Václav. Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století. Praha: Kabinet pro klasická studia, Filosofický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 258–265.
• Večerka, Radoslav. Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů (2. vydání). Linguistica online: electronic journal of the Department of Linguistics and Baltic Languages at Masaryk University, Czech Republic, 2008, s. v. Dobrovský, Josef. E-kniha dostupná z WWW <viz zde>
• Víšková, Jarmila, a Jiří Sirotek. Zpracování českého tvarosloví u Dobrovského. In B. Havránek a J. Dolanský (edd.). Josef Dobrovský: 1753–1953: sborník studií k dvoustému výročí narození. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, s. 182–196.
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 351 (Herrl Jan) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>