k všivák, vyflajznout se k vyfláknout se aj. (E) Slova vzniklá připojením afektivní přípony se skupinou -ajs- / -ajz- k celému slovu: čubajzna k čuba, tlamajzna k tlama, teplajzna k teplá aj. — Srov. též expresívní typ hajtra ‚sešlý kůň‘.
(26.22) Historie českých expresív s hláskovou skupinou -ajs- / -ajz- nám tedy ukazuje, jak slova se zvláštním nápadným složením kořene nabývají expresívního významu. Osvětluje však svými příklady i jiné vývojové postupy formální expresivity, totiž tvoření expresívních slov pomocí nápadného morfému nekořenného: je to především odvozování expresívní příponou ze základu sémanticky expresívního (např. tlama > tlamajzna, klapačka > klapajzna, všivák > všivajzna, teplá > teplajzna) nebo ze základu neexpresívního (např. gramatika > gramajzna, retka > retkajzna, šťavnatá < šťavajzna / šťabajzna (?)). Jak již bylo naznačeno (26), vlastním vývojovým postupem ve směru působení expresívní asociace je pouze onen postup druhý, kde se expresívní obsah vědomí (např. pojem mluvnice v citovém hodnocení studentů, představa něčeho dojemně drobného, pojem štíhlého člověka spjatý s pocitem nelibosti) pojmenovává slovem utvořeným z výrazu příslušné pojmové složky a z formálního znaku expresívnosti, tj. kde vzniká kmenoslovná korelace neexpresívnosti / expresívnosti (gramatika : gramajzna, drobný : droboučký, hubený : hubeňour apod.). Proti tomu první uvedený postup, tvoření formálně příznakového expresíva ze základu sémanticky expresívního (tlama expr. ‚lidská ústa‘ > tlamajzna, všivák expr. ‚darebák‘ > všivajzna apod.), je vlastně jen přeměna lexikálně sémantické korelace neexpresívnosti / expresívnosti (tlama u zvířete : expr. tlama u člověka, všivák ‚člověk, který má vši‘ : expr. všivák ‚darebák‘) v korelaci kmenoslovnou (neexpr. tlama : expr. tlamajzna, neexpr. všivák : expr. všivajzna), viz 23. Tu dospíváme k otázce, do jaké míry je expresívní neposunutý význam slovotvorně motivovaných slov typu všivák ‚člověk, který má vši‘, naháč ‚nahý člověk‘, křikloun ‚křiklavý tvor‘, jež označují nositele negativních vlastností: taková slova se totiž co do expresivity hodnotí různě. V našem pojetí takovéto lexikálně významové jednotky (ovšem neodvozené z expresiv, tj. na rozdíl od typu pačesák, bachráč, bifloun) nejsou expresívní, neboť se nevyznačují ani nápadným znakem expresivity sémantické (jako typ všivák ‚darebák‘, chundeláč ‚kudrnatý člověk‘, křikloun ‚žvanil, kverulant‘), ani nápadným znakem expresivity formální – příznakově expresívní příponou: příslušnými příponami se tvoří i neexpresívní pojmenování téhož typu (srov. bouřlivák, vousáč, šplhoun ‚kdo šplhá‘). Nejde tu tedy o expresivitu, právě tak jako o ni nejde u základních významů slov zvukově motivovaných, zvukomalebných bzučet, dupat, chechot (3.62), hú, tradá apod., i když se tato slova po stránce formální nápadně odlišují od ostatních prvků slovní zásoby. — Jiným typem jsou ovšem odvozeniny, jejichž formant sice rovněž není příznakově expresívní, ale je ozvláštněn konstrastním užitím vzhledem k své systémové funkci: patří sem expresívní deminutiva od substantiv významově nezdrobnitelných (od látkových – mléko : expr. mlíčko, od abstraktních
