[163]číslo strany tisku2. 3. tvarů zde není, jsou za ně tvary aor. sil. – Du. 1. řěchově, -va, nemá dokladu. – Du. 2. 3. řěsta: ona (dva synové Soběslavovi) to zvěděsta, že jich otec velmi nemóže (nemocen jest), rzeſta: »snad bez nají umřieti nemóže« DalC. 70. – Plur. 1. řěchom – a plur. 2. řěste nedoloženy. – Plur. 3. řěchu stsl. rêšę, na př. rziechu židové EvZimn. 35, rzechu ŽKlem. 77, 19, páni rziechu DalH. 8, páni rzechu DalC. 8, rzechu t. 34, t. 46, t. 77, t. 83, rzechu Hrad. 27ᵇ, t. 80ᵇ, poslové rzechu Pass. 139, rzechu Krist. (tu velmi často) atd. – Výklad, proč tu jotace poměrně záhy klesla, v. I. str. 202.
c) Aorist slabý sing. 1. pečech, stsl. pekochъ, na př. tehdy já doſyezech s hlávky rúbka mého Vít. 54ᵃ; – sing. 2. 3. peče jsou tvary aor. sil.; – du. 1. pečechově, -va, stsl. pekochovê (-va), nemá zde dokladu; – du. 2. 3. pečesta, stsl. 2. pekosta, 3. -ste: zaprziſiezeſta oba sobě Ol. Gen. 21, 31, dva ščíty (rody) sě nemozeſta opraviti DalC. 73, (oba synové) řečesta DalJeš. 70; – plur. 1. pečechom, stsl. pekochomъ, – a plur. 2. pečeste, stsl. pekoste, zde nedoloženy; – pl. 3. pečechu, stsl. pekošę, na př. (poslové) rzeczechu Kat. v. 194, t v. 198, rzieczechu Otc. 59ᵇ a j., ſprziſezechu sě židé Comest. 240ᵃ atd.
79. Tvary jmenné.
a) Infinitiv péci, stsl. pešti, z pův. pek-ti.
Slabika kořenná je dlouhá: ſprzijeczy sě Štít. ř. 98ᵇ, nechtiec sě ſtrzijeczy t. 12ᵃ, chci to rzeeczy t. 8ᵃ, nevím co říci ČernZuz. 125, nč. péci, upéci, říci, odříci Us. spis., říc, síc ŠembDial. 32 (podkrk.), péc, téc BartD. 1, 36 (blatn.), pjéc, vljéc, túc t. 42 (hroz.), pýc, říc, síc, týc BartD. 2, 27 (holeš.), slc. piecť atd. Nezdlouženy jsou zpravidla infinitivy moci a vrci; ale někdy bývá zdloužení také tu: móc BartD. 1, 42 (hroz.), mócť t. 77 (rožn.), můct t. 2, 163 (brn.), môcť Hatt. slc. 117, wŕczi HusPost. 171ᵇ, wŕci t 46ᵇ. Místy je naopak slabika vytčená v některých infinitivech nebo veskrze krátká: pec, tec, tuuc ŠembDial. 56 (opav.), pec, sec t. 67 (slc. bělohorsk.), řect chod., ob. pect Nejedlý Gr. 233, pect, vlect, sect BartD. 2, 180 (tišň.), t. 226 (třeb.), t. 244 (žďár.). Tu nastalo zkrácení beze vší pochyby teprve časem, jako v dial. pycť, řicť, tycť, vlicť BartD. 2, 52 (přer.), sict, řict, vlict, pyct, tyct t. 200 (drah.) a j., kde kvalita samohlásky, vzniklé zúžením, dokazuje, že tu dříve byla délka; a nastalo dílem analogií, na př. chod. řect a ob. pect podle part. řekl, pekl atd., dílem dialektickou náchylností ke změně této. Srov. § 31 č. 5.
Infinitivy sem hledící péci, moci atd. jsou z pův. pek-ti, mog-ti atd., srov. I. str. 449 a 455. Koncovka -ti, která je v infinitivech všech, je v nich také. Ale její souhláska zastřena změnou, která se tu byla vykonala; proto zdá se, jako by v péci proti nésti atd. bylo o t- méně, a toto -t- se pak přidává a jest pécti, mocti atd. Doklady toho jsou některé již z doby
![[163]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00165.jpg){kind=link}
