trpěti rok za jediný den. Protož svatý Job užasl sě uzřev to a řka: „Ponechaj mne, hospodine, zde malitko na světě, ať oplaci své hřiechy a doplním své pokánie dřéve, nežť pójdu na onen svět žalostný.“ A dobře die „malitko“, neb čsož zde muož dnem zbýti, na onom svěće musí několiko let v ohni hořeti.
Druhé pláčí pro přielišnú muku, kterúž trpie, neb vystúpá a převyšuje šeckny muky svěcské, neb jakož oheň napsaný na sćeně ničs nenie proti ohni tělestnému, takéž oheň ćelestný ničs nenie protiv ohni pekelnému a čso pak bude v horúćiem pekle.
Třetí pláčí pro svých přátel zapomenutí, že jsú jich tak rúče zapomenuli jako mrtvého, dokudž jeho nepochovají. A potom viecs zhyne jich pamět se zvukem, točiž jakž jemu odzvonie.
Čtvrté pláčí pro čekánie dlúhého skonánie, nebo nevědie, kdy sě jejich muky dokonají. O tom máme příklad na jednom pústeníku, jenž viděl dvě duši v očistcových mukách, jedna vězela za paty a druhá byla u mukách až do hrdla, a ta sě vždy smála. Když sě on poče tomu diviti, vece jemu anjel: „Tato duše, ješto pláče a majíći malé muky, ta proto pláče, že nevie, kdy jejie muky konec vezmú, ale ona u velikých mukách stojieći proto sě směje, že v jejie národě narodilo sě dnes dietě, ješto bude knězem. A to když bude první mši slúžiti, tehdy tu duši vyprosí ze všech múk.
Pro tu čtveru věc máme jich plakati a tudy móžem jim dobře pomoći. Prosmy boha za vše siré a předčie dušičky. Znamenajte, že čtverú věćí muožem našim předším dušičkám pomoći. Prvé nábožnú modlitvú, druhé almužnú, třetie svatú mší zaprošenie, čtvrté postem. O tom máme příklad na svatém Paschasí, o tom sě čte, když bieše biskupem zvolen, mnoho dobrého činil. A když bieše umřel jeden jáhen, tehdy svatý Pachasius jide do lázni i uzře toho jáhna i otáza jeho, čso tu činí. An jemu vece: „U mukách sem, prosi tebe, pros za mě boha. A když přídeš sem, a nenalezneš mne, tehdy věz, žeť sem již v nebesiech.“ An vzdav bohu modlitvu, vráti sě tam a téj dušě nenaleze. Také almužna pomocna jest dušičkám. Jakož praví svatý Řehoř: „Jeden rytieř umřel i ožil a rozprávěl a řka: Viděl sem, že jeden most bieše velmi vysoký, podeňž bežieše potok kalný a smrdutý, přešed ten most, uzřel krásné kvietí a přijide na rozkošnú lúku, na niež drahně lidí bieše a vóně požíváchu. A na tom miestě bieše pokušovánie zlých a nespravedlných, že když by chtěl který zlý přejíti, aby upadl v tu řeku nečistú, a spravedlní aby přešli přes ten most bezpečně na tu lúku krásnú. A když jeden ménem Ščepán mějieše jíti, tehdy na prostřed mostu noha sě jemu pokluze i povise s mostu za ruku. Tehdy přiskočivše črní lidé, jej stržechu i počechu jej hrúžěti v tom smrdutém potoce. A jedni krásní lidé přiběžechu, vytržechu jej za ruce i pomožechu jemu na most.“ Ten potok byl jest očistec, črní lidé byli zlí duchové, jenž jsú tu duši mučili v očistci, čsož stálo za jeho hřiechy, až sú jej přietelé s těch múk vyprostili svú almužnú a dobrými skutky, kteréž jest činil za svého zdravie. Prosmy boha. K témuž muožem přičiniti, že jeden vida, že almužnu dáváchu
