To moře znamenává svatých chválu, kteráž jest hlubší, než rozum dosáhnúti muož, neb má viece krápí, točiž radostí, jichž ižádný nemóže počísti, jedno sám buoh. V tom také moři svatý Klimentus měl svój život u velikéj žádosti, do kteréhož jest došel dnešní den skrze svój svatý život, kterýž jest měl na tomto světě. Nebo jeho svatý život ukazují divové, kteréž jest on činil, a jeho drahá smrt. Jakož sě čte o nem, že po svatém Petru byl papežem v Římě a bieše obrátil na vieru paní Theodoru, ženu jednu rodice ciesařova. Tehdy ten pán Simius velikým hořem vnide do kostela po svéj ženě, chtě zvěděti, čso ona tam chtě a poč jde. A když svatý Kliment lidi požehna a pochváli vešken lid hospodina, hned ten pán Simius oslnu i ohleše. Uzřevši to Theodora, jeho žena, ukáza svatému Klimentu. A hned svatý Kliment boha zaň poprosi i by hned zdráv a pokřsti sě s mnohými jinými. A když to uzře jedno knieže římské, vzkáza ćiesařovi po listech, že svatý Kliment mnoho lida na vieru obrátil. An jemu odpovědě, aby jej jal a za moře na ostrov vsadil, aby tam hladem umřel. Tehdy ten pán naplniv lodí ztravy i káza jej vyvésti za moře a mnoho žákovstvo za ním. A když svatý Kliment z vody vyšed, viece než dva ćisíc křesťanuo naleze na tom ostrově, ješto také byli vysazeni pro božie jmě. A ti uzřevše svatého Klimenta, velikú radostí počechu plakati. A on jim vece: „Ne pro mé zaslúženie poslal mě k vám hospodin, ale abych byl účasten vašeho dobrého.“ A když od nich zvědě, že za šest míl vodu sobě nosiechu na pleci, vece jim: „Poprosme všechni hospodina, Jezukrista, aby svým zpovědlníkóm studnići otevřel na tomto miestě.“ A poprosivše i sem i tam hledieše, uzře beránka stojíc, jenž pravú nohú studnići jemu ukazováše. An tomu urozuměv, jide k tomu miestu i pokopa, inhed sě zjevi čistá studniće. A když to zvěděchu v jiných zemiech, jechu k nemu. A jednoho dne přijěde jich pět set a pokřtichu sě a modly zkazivše po všem kraji a sedm set kosteluo postavichu.
Po třech letech uslyšav to ćiesař, jednoho vévodu tam posla, aby všechny zhubil. Ten vévoda uzřev, ano všechni jdú vesele na smrt, nechav všech jal svatého Klimenta a přivázav jemu železnú kotvu na hrdlo i káza jej uvrći do moře. Tehdy Kornelius a Phebo, jeho učeníkové, a všechni počechu boha prositi, aby jim ráčil tělo svatého Klimenta ukázati, inhed sě moře rozstúpi za tři míle, ani všedše do moře suchého, nalezechu kostelík mramorový, anjelskýma rukama učiněný, a v nem tělo svatého Klimenta bieše, a anjelé nedachu nikam svatého těla dieti. Na každé léto v jeho den moře sě za tři míle rozstupováše a mnoho lidí přichodieše, ale již pro hřiechy lidské to vše jest zahynulo. Jedna žena byla přišla svým synem, an tu usnul, i zapomenula jeho tu máti. A zatiem sě moře stúpilo a sešlo, ana zapomenuvši na syna běhala plačíći po břehu, zda by jej kte uzřela, tělo jeho na březě vyvržené. A tak po roce přijide a modli sě svatému Klimentu a inhed ozřevši sě, uzře syna na témž miestě spiece, na kterémž jeho bieše odešla, přiskočivši i ubudi jej před lidmi i pojě jej s sobú domuo. A když jeho otáza: „Kdes byl, synu?“ On vece: „Však sem jedinú noc spal u svatého Klimenta, an mě choval a nedal mi utonúti.“ A tak zjevena jest svatost jeho života, kterak jest trpěl pro buoh a které jest divy činil. Prosmy jeho,
