[166r]číslo strany rukopisunemněli, by on pro bludy, jimiž křivě a falešně narčen jest skrzě svědky, své úhlavné nepřátely, umieral, poněvadž vždy žádal jest lepšieho naučenie z písma, a to mu nebylo až do tohoto času ukázáno. A lidé takměř všichni z toho města biechu v odění, jeho na smrt provázějíce.

A když přišel jest na to miesto, na němž měl jest umřieti, klekl na svá kolena, rucě spen a oči své zhóru k nebi zdvih, žalmy, zvláště Davida svatého proročstvie, řiekaje, nábožně sě modléše, a zvláště žalm tento: „Smiluj sě nade mnú, bože, vedlé velikého milosrdenstvie tvého,“ řiekáše až do koncě. A také tento: „V tě sem, pane bože, úfal, nebudu na věky pohaněn v své spravedlnosti, rač mě vysvoboditi,“ ten verš „v rucě tvoji, pane bože, porúčiem duši mú,“ opětuje hlasitě a vesele, že sú jeho, tu stojíce, dobřě slyšěli.

A miesto, na němž jest umučen, bieše jakožto lúka mezi zahradami přědměstie konstantského na levé ruce, jdúce z města na tvrz řečenú Gotloben, na níž mistr Jan Hus přěd tiem vězěl jest. A když sě tak modléše, někteří lajkové, tu stojiece, vecěchu: „My nevieme, které neb kteraké věci jest prvé mluvil aneb učil, ale tuto vidíme a slyšíme, že svatá slova mluví a modlí sě.“ A jiní řekli sú: „Zajisté dobřě by bylo, aby měl zpovědlníka.“ A kněz jeden, sedě tudiež na koni v zelené sukni črveným tafátem pošité, řěkl jest: „Nemá slyšán býti, aniž mu má zpovědlník dán býti, neb jest kacieř.“ A věz, že mistr Jan, ještě v žaláři jsa, některakému mnichu doktorovi zpoviedal sě