Komentář editora k textu

Petr z Mladoňovic (cca 1390 – 7. 2. 1451) doprovázel v roce 1414 ve funkci písaře Jana z Chlumu na kostnický koncil, ocitl se v blízkosti mistra Jana Husa a setrval v ní až do jeho smrti. O těchto událostech sepsal na základě vlastních zážitků latinský spis, na jehož základě později vznikla česká adaptace textu. V četných opisech byl spis šířen jako cenný zdroj informací o jednání kostnického koncilu a Husově smrti.

České zpracování pašijí mistra Jana Husa se dochovalo v několika rukopisech. Edici vytvořenou na základě českých rukopisů spolu s paralelním latinským textem vydal Václav Novotný v Pramenech dějin českých VIII, Praha 1932, s. 121–149, text z Jenského kodexu připravila Milada Nedvědová pro publikaci Hus a Jeronym v Kostnici, Praha 1953, s. 151–175.

Podkladem pro elektronickou edici se stal rukopis z poloviny 15. století z vídeňské Národní knihovny sign. 4519, fol. 159r–168r. V Novotného vydání je tento rukopis zahrnut, avšak není citován spolehlivě, v rekonstruované (tj. ze všech rukopisů složené) a špatně přehledné edici jsou pasáže z tohoto rukopisu často zachyceny nepřesně a ani různočtení z tohoto rukopisu není bez chyb.

Uvedený rukopis z Vídně je zapsán čitelnou bastardou, obsahuje jen minimálně chyb (většinou vynechaných slov, která sám písař později pomocí vsuvek doplnil). Rukopis je zapsán spřežkovým pravopisem a v textu se nevyskytují žádná diakritická znaménka označující měkkost/tvrdost či délku hlásek. Digraf ſſ většinou označuje tupou sykavku š (powyſſeny 161r), ale také ostrou sykavku s (Miſtra huſſi 161r), a naopak grafém ſ značí s i š (wſtaw 162r × wſak 162r).

Protože se jedná o opis, text obsahuje starší jazykové jevy, než které bychom očekávali v polovině 15. století, v níž bylo dílo opsáno. Jedná se mj. o časté užívání jednoduchých minulých časů (v kostele mši odslúžichu, neb ho ve mšě do kostela nerodichu vésti 160v, mistr Jan vysokým hlasem prosieše, rucě spínaje, a řka 162r), které byly v jazyce poloviny 15. století již většinou nahrazeny složeným préteritem. Časté je též užívání přechodníků, přítomných i minulých, ve formálně náležitých tvarech (mnich, vstúpiv na tu stolici, na niež obecné výpovědi své činiechu, i učinil kázanie 161r, někteří žoldnéři, okolo stojíce, řekli sú 166v).

Rovněž hláskosloví textu ukazuje spíše na první třetinu 15. století než na jeho polovinu. Změny dlouhého ó text zachycuje jen řídce (75× je doloženo ó, pouze 8× uo, a to většinou ve slově buoh, kde po labiální hlásce byly z artikulačního pro diftongizaci hlediska nejlepší podmínky). Změny dalších dlouhých diftongů (ie, ú, é) se v textu ještě neprojevují.

Text zprávy o smrti Jana Husa zachycuje jotaci v krátkých i dlouhých slabikách, a to v souladu s její náležitou distribucí. Jotace je značena i po hlásce j, avšak v některých případech není na místě (gieſt 159r), proto ji v transkripci nezachováváme ani v náležitých pozicích (Paſſigie 159r), také vzhledem ke stáří textu.

Stavba vět a souvětí je složitá a špatně přehledná, což může svědčit o vazbě na latinský originál: Když také potom do jiného kláštera jest dán, k bosákóm, tudiež v Konstancii, jeho přivedše přěd sě několikrát, vydali sú, a tu těch jistých falešných svědkóv přěd ním svědectvie čtúce a sami súdcě tudiež proti němu druhá svědectvie vydávajíce, a tak z jeho kněh kusy vybravše některé, jemu s křikem, povykem a hřmotem miesto lepšieho naučenie dovodiece a miesto Písma svatého, jehož vždy žádal, chtě lépe naučen býti, jestliže by v čem byl scěstně kázal, psal nebo učil. (159v). Podobnými spojeními přetížený text dochází odlehčení a vyjasnění v pasážích, kdy je užito přímé řeči Husovy či dalších účastníků koncilu, někdy i v dialozích: kardinál kamaracenský vecě jemu: „Mlčiž nynie, potom dobřě ke všěm spolu budeš odpoviedati!“ Mistr Jan jemu odpovědě: „Kterak mám ke všem spolu odpoviedati, poněvadž nemohu všěch spolu pamatovati?“ (162r). Tehdy text dostává reportážní charakter a vtahuje čtenáře přímo do děje. Nápadná je dále těsná kolokace tří sloves (kázati, psáti, učiti), která se opakuje při líčení Husova údajného provinění proti víře. Slovesa vystihují Husovo působení jako spisovatele, učitele a kazatele: chtě lépe naučen býti, jestliže by v čem byl scěstně kázal, psal nebo učil 159v, proti nim odporně kázati, psáti a učiti 160r, že bych co bludného kdy byl psal, učil anebo kázal proti zákonu božiemu 160rv, to, kteréž sem já učil, kázal i psal 160v, těm odporné sem kázal, učil a psal 164v aj.

V pašijích se poměrně často (23×) vyskytuje mnohovýznamové adverbium tudiež ve významu ‚také‘, ‚rovněž‘ (A tak ke všěm jiným artikulóm, jakož jest svú ruku přěd tiem svým tudiež sepsal, odpoviedáše. 163r) nebo ‚zároveň‘ (chtieše křičěti a zpievati, vietr se tudiež zbudiv, plamen jemu v tvář obráti 167v).