svého, a jestliže ho dále potupíš, jakú čest toho míti budeš, kto tebe potom pochválí a ktožť potom jakú čest učiní, když všechny shladíš a pohubíš, a zdali tě pekelní duchové chváliti budú?“ Tak pak milosrdenstvie hanějíci radu, kterúž spravedlnost vydala, i die jie řkúci takto: „Ó, spravedlnost, přieliš jsi nelítostivá, že chtěš pro počasný hřiech věčně mučiti bez konce; měj na tom dosti spravedlnosti, aby v mukách tak dlúho trpěl, jakž dlúho hřešil na tomto světě, ať asa muky jeho někdy konec vezmú! Pakli viece chceš, nejsi spravedlnost, ale zlobivost.“ Odpovie k tomu spravedlnost řkúci takto: „Nemáť tak býti, než spravedlivě mučen bude u věčnosti božie, jenž hřešil v jeho věčnost. A poněvadž protiv bohu zhřešil, jenž jest věčný a konce nemá, též muka takového člověka má býti proti tomu věčná a bez konce, neb jest hřešil, což chtěl, a buoh jeho mučiti bude, jakž bude chtieti.“ Protiv tomu opět milosrdenstvie die takto: „Ač ty, spravedlnosti, pravdú svú až k oblakóm saháš, ale já milosrdenstvím a dobrotú svú až do nebe sahám. Neb milosrdenstvie božie počteno bude nade všecky jeho skutky.“ A s tiem milosrdenstvie obrátivši se ku pánu bohu, i die jemu takto: „Aj, milý pane, poněvadž již čas smilování