pohrúzil v propast pekelnú.“ A na takovéj radě přídržela se spravedlnost pána boha viece než pět tisíce let a dvě stě let, že pán buoh v těch letech žádnéj milosti žádnému neučinil a žádný také do nebe přijíti nemohl. Než veda tuze spravedlnost svú, rozličné pomsty, rozličnú bázen v těch letech na lidi posielal, ono časté mory, ono hlady, ono častá pobitie, že někdy jednéj hodiny čtyrmezdcítma tisícóv lidí, někdy viece božím přepuštěním sešlo aneboli zemřelo: buďto přietelé, nebo nepřietelé božie. Svatí prorokové i jiní obecní lidé, dokudž pán buoh spravedlnost vedl, všichni museli do temnosti pekelné. A ktož pak pekla zaslúžil, ten u pekle zuostane na věky věkóm. Pak protiv tomu druhá rada, totiž milosrdenstvie, bude mluviti řkúci takto: „Pane bože, hněviv jsi a příliš horliv protiv lidu svému. A protož nenie žádného, jenž by nazýval tvé svaté jméno, neb se tebe všichni liknují, a to pro tvú horlivost, i zamucují tebe tiem viece svými hřiechy. A nenie žádného, jenž by se ukrýti mohl hněvu tvého. Jestli pak že vešken lid pohubieš, dobré podlé zlých, přátelí podlé nepřátel, ktož potom s tebú zuostane a koho potom budeš míti za přietele? Pomni na to, žes proto člověka stvořil, aby účasten byl tvéj dobroty božskéj. Jestliže člověk zhřešil, což jest platna tvá pomsta, že zahubíš červíka