Neb, jakož die svatý Bernart: Milost Božie vzbudí milost v duši. A ta milost jest náboženstvie, a jakž koli jedno jest v rozličných náboženství, však onen při jednom činu bude svú snažnost jmieti a onen při druhém, jakož od jednoho světla rozliční bývají paprskové. A dobře móžem náboženství k světlu připodobnati; neb jakož má světlo horkost, jasnost a pochotnost, takéž má i náboženství horkost v milosti, jasnost v poznání a pochotnost v utěšení. Zdali svatým učedlníkóm jasnosti v rozumu náboženstvie neučinilo? Zdali v nich nebylo hormé milosti? A zdali jsú neměli v tom utěšenie? Ano Anzelmus praví: Ó, dobrý Ježíši, když tak chutno jest plakati pro tě, jak to teprv chutno bude, když budem v tobě radost jmieti! Když v plakání muož vhut býti nábožnému, coť jie nemá z rozličného v Boze utěšenie! A zdali neplál horkem svaté milosti svatý Bernart z náboženství, tak sladce mluvě na mnohých miestech Písma svatého o milosti? Die v jednom miestě: Budu tě milovati, Hospodine, podlé daru té milosti, ješto mi dáš, a podlé mé miery, jakž já mohu, ač i ne tak v úplně, jakož bych správně jměl milovati; neb tolik nemohu, jakož bych jměl, a což nemohu, toho nemohu, ale budu viece moci, když mi viece ráčíš dáti. A však nikdy tolik nebudu moci, jelikož ty byl by duostojen. Aj, v takových řečech těch nábožných nenie liť jasného rozumu i milosti hormé ukázaní a opět svatý Bernart ukazuje, že jest náboženstvie duchovní utěšenie, řka: Co jest utěšenie, než vaše náboženstvie a pochotná líbost dobrého a múdrosti okušenie, jakž koli malé, jímž milostivý Hospodin zde duši obvlažuje, kterúž silná milost trží jeho. A to jest podnět a rozdrážděnie větší milosti.
Třetie znamenajte, jakť to světlo, ješto jest milost pravého náboženstvie, lidská srdce osvěcuje, v němž jest choditi utěšeno. Neb to jest Božie světlo, v němž jest poznánie Boha a poznání milosti k Bohu zapálenie. Toť má najprv svój počátek, potom prospěch a potom plné dokonánie. Najprv sě počne, když člověk bude z mysli znamenati rozličné dary,
