hojnějí dána byla všeliká taková milost, než jiným lidem, die: Dieme li, že hřiechuov nemáme, sami sebú lúdíme, a pravdy v nás nenie. Buď veliký oheň zde mezi námi, neučiní toho, by drobet vody nemohl ven padnúti, ale to učiní, když jest silen, že tu krópějku ihned přemuož. Takéž na svaté lidi, ještoť u veliké milosti plají, padajíť krápě obecných hřiechuov, ale brzoť je přemóž veliký oheň. A veď ne každýť, nie zielo kto i z nábožných a tož ne vždy, ale ač někdy bude takým ohněm na malú chvíli plápolati, jakožť sem toho dotekl tuto. Neb tělo, ješto jest dáno porušení, obtěžuje duši a bydlo na zemi smysl doluov tiskne, ješto myslí mnohé věci.
Druhé sem řekl o tom také řéci něco, odkud takové zapálenie milosti pochází. Jakž koli Buoh jest ten duchovný sladký oheň, že od něho v lidech svatých plápolí oheň, když je osvietí v rozumu, roznietí v žádosti a jako žéci v paměti bude, však řéci mohu, že jako zvláště z toho, když svým vnitřním hovorem aneb mluvením mluví k duši, tak velmi srdce k sobě rozněcuje. A mnoho jest toho svědectva v Písmě. Onde die: Řeč Božie ohněná. A žaltář praví: Převelmi ohněná jest tvá výmluva. A tak mnoho toho svědčí Písmo. Protož od tak ohněné Božie řěči, když bude mluviti k duši, roznietí sě tiem ohněm duše. A tak jsta to svědčila i ona dva mlazšie Ježíšova, k nimž sě byl přivinul jako pútník a mluvil k nima; neb jsta řekla: Aj, jakť hořieše v nás srdce naše, když mluvieše k nám na cestě! Ale jsú některé řeči k nám Božie obstieněné podobenstvím, a k některým někteří uší nepřichýlé. Protož ne vždy každá řeč Božie roznietí každého. A zvláště jest čtvera řeč Božie k rozumné duši. Troji mnozí obmeškají, nepřiložie ucha, jako by jim Baal neb klam jim pravil; ale s kýmž ráčí mluviti čtvrtým činem, tenť sě zapálí a roznietí podlé daru milosti jeho. Jedna řeč Božie jest Písmo.
