Písmo. O tom die svatý Augustin: Když sě modlíme, s Bohem mluvíme, a když čteme, Buoh s námi mluví. Druhá řeč Božie jsú kazatelé. O tom jest řekl Kristus k apoštolóm: Ne vy jste, ješto mluvíte, ale duch Otce vašeho, ješto u vás mluví. A třetie řeč Božie, když svým vnitřním mluvením bude v srdci mluviti komu, ode zlého odtahuje a k něčemu dobrému ponúkaje. O tom die žaltářník: Budu slyšeti, co ve mně Hospodin mluviti bude. Mnozíť sě zapalují těmito řečmi, ale druzí je v sobě pohašují. Již mnohého v srdci třéti bude, ano tiem vnitřním mluvením Bóh napomíná: É, že tohoto neb tohoto neostaneš! É, že tohoto neučiníš! Jest pak čtvrtý čin mluvenie Božieho k sbožné duši, ješto jest neobvázána milostí jinú, jediné jeho, když tú svú duchovní milostí při ní bude, rozum osvietí, vóli roznietí a pamět drže, by jie nic v tu chvilku neodtrhlo, a tak bude k ní mluviti. Tenť čin divně zapaluje. O tom mluvení die Jeremiáš: Od hlasu mluvenie velikého hořal oheň. Miení velikým mluveniem tento čin čtvrtý mluvenie Božieho, že jest najsvrchovanější. O tom tak zvláštniem a zapáleném náboženstvie die svatý Bernhart: Buoh jest duch a duše jest duch. Duch a duch duchovnie mají své jazyky, jimiž mluvie mezi sebú a ukazují sě sobě, že jsú s sebú. Jazyk Boží jest z milosti jeho vnitřnie k duši ochotenstvie a duše jazyk jest zapálenie v náboženstvie. A tak mluvenie Božie jest vlití daru milosti jeho a odpověd duše svědečností dívanie tak veliké věci. Protož když čteš neb slyšíš, že Bóh a duše mluvíta spolu, nemysl sobě, byť tu tělesné hlasové byli, ale znamenaj, žeť duch mluví, a to mluvenie duchem má býti rozuměno.
Třetie z toho, ješto sem řekl na počátce, znamenati jest, več pak to zapálenie dále vejde, neb co učiní. O tom by mnoho mohlo býti pověděno, ale jedno vezměm najvětšie z toho, že to horúcie zapálenie
