v milosti, a z té divné pochotnosti Božské nic nedrže v své paměti, jen tu Boží pochotnosti jakús sladkost nevýmluvnú, jako by řeklo: Ó, jak s dobrý, Hospodine, ó, jak jest tvój duch přepochotný! Dajž nám sě toho nasytiti, Hospodine, v svém královstvie, kdež by nám té radosti nic navěky neodjalo! Amen.
V sobotu po Velice noci
Jakož jste slyšěli v dřevní řeči, eže jsú mlazší Kristovi radostni byli, uzřevše Krista, an v své postavě ukázal jim sě, ale že radost bez zapálenie milosti nemóž býti, sluší to znamenati, jak sě rozmáhá zapálená a hormo hořície milost k Bohu; druhé, odkud takové vycházie zapálenie; a třetie, več pak to zapálenie dále vejde. O tom trém chci dnes k vám řeč jmieti. Neb tyto dni všecky nevážím jen za hod jeden, v němž z mrtvých vstav Kristus, svým sě ukazoval mnohokrát učedlníkóm, donidž nevstúpil na nebesa. A čteno jest dní těchto, že běchu mlazší řekli Ježíšovi: Zdali nebieše srdce naše zapáleno, když to nám mluvieše na cestě? Protož najprv znamenajte, jak sě ta zapálená rozmáhá milost.
Jakož vidíme v přirození tělesných věcí, že něco, ješto jest bylo studené, bude teplo, potom horko, až vřieti bude, až pak přijde v zapálenie: takéžť podobně bývá v duchovní žádosti. A tak jest někdy, ješto slóve studená milost; jakž koli v pravdě nenie milost, když jest studená, a však ji milostí chci jmenovati, abych to, což miením, mohl vyřéci. Ta studená milost jest milost jen přirozená, jížto od přirozenie dobré jest mílo. Tú milostí i zlý člověk nějak miluje Boha, ač ho právě i nemiluje, donidž hřiechu proň neostane smrtedlného; a jest něco, ješto miluje proti Bohu. Tať milost slóve studená slóve milost, že má [s]text doplněný editorem sebú hřiech smrtedlný, a nepřemuož jeho, ale sama stydne od něho. O tom die Jeremiáš: Jakož čisterna studenu učiní svú vodu, tak nepravost učiní svú zlost studenu. Aj, toť zlostí jmenuje prorok, ješto já řku studenú milostí; neb nepravost hřiechu
