[371]číslo strany rukopisuhojnějí dána byla všeliká taková milost, než jiným lidem, die: Dieme li, že hřiechuov nemáme, sami sebú lúdíme, a pravdy v nás nenie. Buď veliký oheň zde mezi námi, neučiní toho, by drobet vody nemohl ven padnúti, ale to učiní, když jest silen, že tu krópějku ihned přemuož.[246]nejisté čtení Takéž na svaté lidi, ještoť u veliké milosti plají, padajíť krápě obecných hřiechuov, ale brzoť je přemóž veliký oheň. A veď ne každýť, nie zielo kto i z nábožných a tož ne vždy, ale ač někdy bude takým ohněm na malú chvíli plápolati, jakožť sem toho dotekl tuto. Neb tělo, ješto jest dáno porušení, obtěžuje duši a bydlo na zemi smysl doluov tiskne, ješto myslí mnohé věci.
Druhé sem řekl o tom také řéci něco, odkud takové zapálenie milosti pochází. Jakž koli Buoh jest ten duchovný sladký oheň, že od něho v lidech svatých plápolí oheň, když je osvietí v rozumu, roznietí v žádosti a jako žéci v paměti bude, však řéci mohu, že jako zvláště z toho, když svým vnitřním hovorem aneb mluvením mluví k duši, tak velmi srdce k sobě rozněcuje. A mnoho jest toho svědectva v Písmě. Onde die: Řeč Božie ohněná. A žaltář praví: Převelmi ohněná jest tvá výmluva. A tak mnoho toho svědčí Písmo. Protož od tak ohněné Božie řěči, když bude mluviti k duši, roznietí sě tiem ohněm duše. A tak jsta to svědčila i ona dva mlazšie Ježíšova, k nimž sě byl přivinul jako pútník a mluvil k nima; neb jsta řekla: Aj, jakť hořieše v nás srdce naše, když mluvieše k nám na cestě! Ale jsú některé řeči k nám Božie obstieněné podobenstvím, a k některým někteří uší nepřichýlé. Protož ne vždy každá řeč Božie roznietí každého. A zvláště jest čtvera řeč Božie k rozumné duši. Troji mnozí obmeškají, nepřiložie ucha, jako by jim Baal neb klam jim pravil; ale s kýmž ráčí mluviti čtvrtým činem, tenť sě zapálí a roznietí podlé daru milosti jeho. Jedna řeč Božie jest Pí[372]číslo strany rukopisusmo.
