věčnú přěstěženo. Protoť hod tento neslove vrácenie, ale vzkřiešenie, přieštie. I to slóve Galilea, totiž přěstěženie, kdež sě chce svým viděti dáti. Ale co jest těm řéci, ješto hod tento zbavují toho jmena, by přieštie slul jim spravedlivě a vzkřiešenie a přěstěženie, ale učiní sobě z něho opět k hřiechóm a k světským líbostem navrácenie! Kajíce sě hřiechóv v tyto dni postnie, utrpenie jměvše s Kristem a vstavše s Kristem, i nechtie mnozí přejieti světského utěšenie, chtie sě opět kochati v světských rozkošech a v tělesných. V tom, jehož želéchu, opět konec své útěše uloživše, nechtie sě přestěžiti z svatého utrpenie v svatú útěchu; z vstánie [z]text doplněný editorem smrti opět sě v smrt navracují, a tak tento hod slavný zbavují jmena toho spravedlivého. A strach mě, strach mě, bychom jen z jakéhos obyčeje nebyli na sě přijeli postnie pokory a utrpenie, ale ne, bychom z srdce umřeli světu, ne, abychom trpěli s Kristem. Protož sě tak brzo zapomínáme a nemáme srdečné útěchy duchovnie svaté. Bychom byli pravě světu umřeli s Kristem, pravě bychom s ním vzkřiešeni byli. Bychom z plného úmysla s ním míle byli trpěli, také bychom s ním kralovali. Bychom byli věrně z srdce ústavného pykali svého umrtvení hřiechem a svého mnohého obmeškánie, již bychom jměli duchovní svaté utěšenie a k témuž bychom sě nenavrátili. Řekl by nás každý: Umyl sem své nohy, jakž mi je jest zprzniti opět? Když sem byl před obličejem Božiem hřiechem umřel, jakž mi jest lze opět v hřieše živu býti? Ó, světa tohoto milovníci, ješto jen jmenem křesťané jste, ješto najposlé zahynete s tiemto světem, ač jeho prvé neostanete, to li jest vaše přes tento puost vždychánie bylo k hodu tomuto, aby sě v svú tělesnú a světskú útěchu navrátili? To li jest vaše srdečná radost tělesní skutci v útěše těla nepořádné? É, pomněte, ješto jest řekl Kristus: Běda vám, ješto zde máte svá utěšenie; neb lkáti budete a plakati.
Žel mi, že sem žalostnú řečí zamračil utěšenie hodu tohoto! Ale
