zkazil, ješto jsú sě za veliké v svú očí jměli. A protož zbožný, kohož hrdost nepodnese, závist a hněv neb nesprávná milost tohoto světa neoslepí a lakomstvo nezatvrdí, aby mohl poznati pravdu a přijieti ji, Boha chválé! Jako jest dnes toho pamět, kterak jsú pokorní obecní poznavše Krista, ješto jest z rodu Davidova v proroctví slíben, radostně jej přivítali. Neb jistě upřiemným pokorným svým sluhám i dnes dává poznávati mnohé své dary a chuti v nich utěšené duchovnieho pochutnati u veselém srdečném jako pokřiknutí chvály Božie, o němž nevědie tohoto světa milovníci.
Dnes zvláště dvoji věc jako protivnú sobě ukazuje nám kostel svatý, když pamatuje, kterak jest Kristus se ctí přijat a vděčně od obecného lidu, ješto slyševše o něm tolik divóv, co jest jich činil, i věděvše, jakož jest tu i Lazar s ním byl, jehož byl ty dny z mrtvých vzkřiesil, an čtvrtý den již ležal byl v hrobě, poznali a seznali zjevným hlasem, že jest on Kristus, jenž přišel ve jmenu Božiem, jakož jest byl slíben; a druhé, že pak pašiji čte kostel, čtení o jeho umučení, pamatuje jeho potupnú smrt. A pak svatý Pavel mluví o veliké pokoře jeho, od niež jest výsostí své cti neodtažen ani ukrutností a potupú ohavné smrti. V své cti a v své chvále byl pokoren, když zástupové čest a chválu činili jemu; nepodnesla jest jeho ta chvála v hrdost, ani sě k tomu svému okázaní připravil hrdě, jako jest obyčej marnosti lidské. I musím v kratochvíli dne tohoto jednoho starého skládače rýmem kněh českých řěč o dni tomto pověděti. Ten takto die:
Viz, člověče bohobojný,
Božie milosti duostojný,
velikého milosrdie,
jakť jest Syn Boží nehrdě
[5] bral sě dnes k Jeruzalému;
vládna nebem, mořem, zemí,
jakť sě jest velmi pokořil,
jenž, co kde jest, všecko stvořil!
Maje ve všem vši moc stálú,
[10] nic netbal na světskú chválu;
jsa král nade všemi králi,
jehož všecko stvořenie chválí,
jehož sě všecka moc neskryla,
by v čem jemu potřebna byla,
[15] lidmi, koňmi, drahým rúchem,
což by jedno chtěl, posluchem
vše by bylo jemu hotovo,
