kamenovati, znamenajme! Tak die čtenie: Ale Ježíš skryl sě i vyjde z chrámu. Dosti jest divné, že Hospodin skryv sě nepřátel, svých odbyl. Neb kdyby byl chtěl moc svého Božství ukázati, jen tajným své mysli ponučením byl by je tak svázal, že by nebyl mohl ijeden kamene naň vylučiti; aneb byl by je porazil pokutú náhlé smrti. Ale poněvadž jest byl na to přišel, aby trpěl, nechtěl jest v ten čas súdu, jehož jest vždy mocen, učiniti, an i tedy, když již šel na muky, i svú moc ukázal, i to, k němuž byl přišel, strpěti ráčil. Neb když svým protivníkóm, ješto hledáchu jeho, vece: Jáť sem!, jediným tiem hlasem jich hrdost porazil, že každý z nich na zemi padl. Protož když jest mohl i tuto neskrývaje sě odbyti rukú těch, ješto jej kamenovati chtiechu, nic tu jiného nenie rozuměti, jen že náš Spasitel, člověkem jsa mezi lidmi, jedno nám praví, svým svatým slovem nás uče a svatým svým příkladem druhé. A tak tiemto příkladem tomu nás učí, abychom také někdy pokryli sě hrdých hněvu, ač bychom i mohli druhdy, protiviec sě jim, ostati. Tomuť nás učí i svatý Pavel a řka: Dajte miesto hněvu! Ó, když jest Bóh skryv sě hněvivých prchání odbyl, rozmysl sě člověk, s jakú pokorú měl by strpiec hněv svého bližnieho. A protož ižádný sě, když jej protivné potká ukáraní, hrdostí nevznímaj, ukáraním neodplácej sě ukáraní! Neb Boha následujíc, slavnějšie jest mlčiec sě pokryti křivdy, nežli prchavě odpoviedajíc přemoci.
Ale proti tomu die hrdost v srdci: Ohyzdna jest věc, aby mlčal, kdyžť činí křivdu. Ktožť kolivěk uslyší, a ty mlčíš, když tě křivdú kárají, nedieť, aby trpěl pro pokoru, ale že tiemž ukážeš, by byl vinen. Ale vizme, odkud ten hlas v našem srdci proti trpení pokornému pochází! Najspieš odtud, že jsme v nízkém svá myšlenie ustanovili, a když chvály a sveličenie na zemi hledáme, tomu, jenž na nás z nebes patří, bychom sě slíbili, netbáme. Protož kdyžť nás křivé utká ukáraní, naplňme skutkem
