bez Božie bázni neb když koli, v marném veselí tohoto světa lutové naděje klada sobě a úfaje, jako by svým smyslem, svým úkladem i Boha mohl oklamati, a jako řka: Nechť nynie pojměji své útěchy; potom nechám, až stár budu: a kto vie, staráš li sě, čili snad vzlúpie tě za mladu hlíza neb smrt jiná, jakož sě stává nejednomu? Co li vieš, které budeš, stár jsa, mysli? Ač by již stár byl, když v jednom za mladu a za síly netbáš na Bóh, v starosti budeš v druhém netbati. Protož pravím takové jest duši: By věděla, co přijde na tě, tak by sě bláznově netěšila; ale skryto jest to před očima tvýma, a ne bez tvé viny. Neb ta nemúdrá duše, ješto jest sě poddala tomuto světu, v světských sě rozkošech rozpustivši, sama sobě zakrývá oči, aby k konci neviděle. A tak neupatří toho zlého, co na ni přijde, až sě v ni i uvalí z nedojiepie; neb nechce toho obmysliti, ješto zdejší veselé zamúcuje. A když tak v útěše tohoto světa ulehla jest všecka, což jiného řéci, jen oči sobě zastřěvši, jde k svému hoři. A protož šťastný, ktož v dobrém jsa bydle pomní zlého, a jakož die svatý Pavel, ktož sě veselí, jako by sě neveselil. Neb die svatý Řehoř: Ač jest jaké veselé tohoto času, buď tak, ať nikdy hróza dne súdného nesejde s mysli, aby, když hořkost poslednie pomsty mysl přestraší, jakož uskrovní veselé zdejší, takéž potom uskrovněna byla Božie pomsta. Neb hněv toho súdného dne poslednieho tiem každému bude těží, čím nenie kto méně strachuje sě jeho. A aby pomněli, čím jest nemúdré veselí uskrovniti, čeho sě jest strachovati, znamenajte, jakť příkré to bude, když sě naplní hřiešné duši to hrozné slovo, ješto jest řečeno: Přijdú dni na tě a obstúpí tě se všech stran valmo krutí tvoji nepřietelé a súží tě. Ó, příkrá hodino těžkého dne, když tak krutí nepřietelé, škaredí ďábli, se všech stran obstúpie hubenu a zatěsní ji, když z těla puojde, ješto jí, donidž bieše v bezpřímnéj milosti svého těla, lestně v lahodách jejích pochlebováchu! Neb chtiec ji přivésti k rozpači a k větší