jest jí, již nic viece nežádajíc, vždy jen tak chtiec ostati ráda. Pak ten Hugo duši odpoviedá řka: Jistě toť jest tvój ten nebeský chot, ješto tě tak navštěvuje, ať by dal své pochotnosti zakusiti, ale ne v plnosti; ale chce tiem viece tvú žádost rozdrážditi a po sebe tebe potáhnúti. Toho jest něco byla i matka svatého Augustina zachytila, jakž on praví o tom, že jednú, jsúc s ním sama, rozmlúvala s ním a tážíc jeho o té nebeské radosti, ješto mají svaté duše. A tak v těch rozkošných řečech umlkne jaks šlechetná žena, ano jí divně, jaks divně popadla žádost těch nebeských věcí a roznietila. A svatý Augustin to znamenav, tak sě utají, aby jí v tom nepřekážel. A když pobyla v tom některú chvíli, přišedši k sobě, poče řéci: Ó, jaká to pobyla chvilka! É, by tak již bylo věčně býti! Tuť sem poznala lépe, než by mohl pověděti, která svatých jest duší útěcha. Pak potom skuoro roznemohši sě i umřela. I toť jest někaký drobet toho, ješto v brzkosti jakés mketne sě srdci, a ač tělo zemdlí, ale roznietí, vzbudí a posilní náboženstvie.
Takýmiť činy rozličnými chot nebeský svú chot navštěvuje a jako sám sě jí již, ač i v zásloně ještě, dává. A počíná s ní dokonánie té věčné svatby, spojenie jedné milosti. Toť sě miení v knihách kantik, ješto jest psáno, že přicházie chot k své choti, nazří k ní mřieží skrze stěnu, aby skryt jsa utajen jí nebyl. Vzvolá na ní hlasem tichým jako pošepmo a řka: Poď, má výborná, poď, má přietelnice, má krásná, má holubičko! Minulať zima, jerníť sě čas blíží. Kvietieť sě jest v naší zemi ukázalo, slyšánť jest hlas hrdličí. A duše zbožná, uslyšéc tak choti svého, pospieší, vstane, chtiec přijieti choti svého. Vidúc, an k ní jde, radostna bude, v milosti sě rozeškřvěvši. A když již mní, by jej držala, kams sě děje, jako vyklúzna z objetí jejie. Divněť to bývá: často duše nehlédá toho, nenaděje sě, by tak k ní přišel milý chot jejie, an pak přijde a povolá, ano jeho nevolali. A pak majíc jej v tom tak libém
