naplněn jsa úkoróv a hubenstvie, a budu li zlý, běda mně. Ale lidé, nechtiec bez utěšenie pobyti v spravedlivé truchlosti, ješto by sě jim pak obrátila u věčnú radost, netbajíc, co potom bude, obrátie sě milostí k světu. Ale milostivý Hospodin vida, ano netbají naň, marnost milujíc, však odvolává rozličně k sobě, abychom sě navrátili. Někdy hrozí a často i učiní to, jímž hrozí, jakož tam die skrze proroka k takové duši: Řekla s: Pójdu po svých milovnících. Aj, jáť tvé cesty zatýním trním a kameniem zavalím je a té své cesty nenalezneš. Mnohýmť to činí Hospodin, že když by chtěli po světu státi, nebudú moci, v chudobu vpadnúc nebo v nemoc, nebo některé potkají v tom protivné puotky. A tak svatý Augustin pravieše: Všechna má neřádná kochánie ohořičil jsi mi, hořkostmi osuv, abych poznal, chci li sě právě utěšiti, nemohu jinde, jediné v tobě. Slibuje také Hospodin duši, ač jest i zašla v milost tohoto světa, navrátí li sě, že jí zapomene té nepravosti. A tak die skrze Jeremiáše: Zšeředila s sě s mnohými milovníky, a však sě ještě navrať ke mně! Navrať sě, odvrácenice, a neodvrátímť své tváři od tebe. A obrátí li sě duše k Bohu, odtrhnúc od světa milost, řkúc v pokánném zarmúcení k těm světským věcem, k nimž bieše obrátila milost: Odstupte ode mne, ať hořce pláči. V tomť sě skoná usnúbení Bohu duše sbožné, ješto jest počátek té svaté nebeské duchovnie svatby.
Druhé jest, ješto po usnúbení přísluší k svatbě, že chot své choti posielá dary, dává jí rozuměti po těch dařiech, že jest bohat, a k své ji líbosti dary těmi ozdobuje. Takéž Hospodin tu duši, ješto jest milost k němu jedinému obrátila, daruje dary svými, rozličnými šlechetnostmi, aby sě líbila jemu viec a viec a aby poznala velebnost jeho. A když bude tak duše sbožná okrášlena a vzbohacena dary Božiemi, ješto jest dřieve, donidž sě nebyla k Bohu obrátila, Písmo ji zlú kóží, nestydatú nazývalo: to ji pak nazývá přietelnicí Boží, sestrú, chotí, holubičkú i kterýmž koli jmenem, ješto muož najrozkošnějšie
