počíná toho někdy některá duše v kakéms okušení darem zvláštnie milosti jeho pochutnávati. A že i to jest jakés spojenie s Bohem duše, nechť řku o tom, což moha, asa u Písmě od svatých slýchav, když sem sě vzmienil o dokonánie svatby nebeského chotě s chotí jeho.
Nenie mi snadné to, co bych chtěl, a pravěje řkúc, nelze mi toho. Neb jakož die svatý Bernart, toho, ješto sě v duchu děje, nelze jest řečí vypraviti, ale duchem móž toho býti Božiem darem okušeno. Neboť jest to skrytá manna, jinýť nepozná té sladkosti, jen ktož ji vezme. Divnéť jest a skryté to utěšenie, když Hospodin ráčí svú chot, duši zbožnú, svú milostí zvláštní, aby ji utěšil, navštieviti a aby ji vzbudil k většiemu sebe milovánie. Té řku duše, ješto čakajíc svého milého chotě, nechce sě v jiném kochati a těšiti utěšení, jediné v něm. A tak odtáhne svú mysl od tohoto všeho světa, když tak divně Hospodin a pochotně k sobě jedinému roznietí milost jejie, tak že i sama vyjde z rozumu svého a zapomene všeho jiného, jediné že bude žádost jejie v tom jakéms milosti spojenie s Bohem rozniecena, a rozum projasněn divně nad běh zdejší, a vešken vnitř člověk nevýpravnú radostí obveselen bude. Takť o tom mluvi, jako když slepý o barvách, o nichž jest slýchal, ale svatí, zkusivše někteří něco toho, psali o tom, jakož mohli. A tak Hugo v svém upokojenie s duší jako rozmlúvaje, píše v svých kniežkách, jako by duše řekla k němu: I co jest to tak sladce pochotného, ješto mne vnitř dotýká někdy, a tak mě prudce popadne a tak lahodně, že tak divně odejde i sama od sebe, od své jsúc mysli odtažena. A obnovím sě v jakés proměně a dobře mi býti počne. V svědomie vesela budu a všeho hubenstvie zapomenu, mysl radost držeti bude, rozum sě zčistí, srdce v jakés radosti bude a jasnosti a žádost sě jaks upokojí v jakés jsúc chuti nevýmluvné. A uzřím sě jinde kdes, než sem, ve vnitřniem objetí jakéms divné milosti, a nevědúc, co mě tak drží, a však bych vždy tak chtěla býti, toho neztracujíc. A mysl jaks sě s tiem lomozí lahodně, aby to od nie neodešlo. Veselo
