nečiníš li dobře; a pakli činíš, ještě ne v ty své činy úfaj, ale v Bóh! Anižť jest ten míl Bohu, ktožť v té milosti netáhne sě k němu dobrými činy. Protož nebudeť sě ten slib Boží chýliti k němu, ješto jest slíbil býti svú pomocí s těmi, ktož prajicí v milosti jeho. Třetie všemohutnost Božie posilňuje naděje našie. Neb co jest, aby nemohl Všemohúcí?
Třetie záleží zřejmě spravedlnost v seznánie své nespravedlnosti. Tuť nespravedlný počíná spravedlen býti, když sě nelíbí sobě v nespravedlnosti, a znaje sě v ní před Bohem v svém srdci, rozpomíná sě v hořkosti duše své na vešken svój čas, v němž jest byl ne v spravedlnosti. A takové vyznánie má pak býti na zpovědi v žádosti Božieho smilovánie a klíči kostelními, kněžskú mocí, ješto jest jim Bóh dal rozvázanie a rozhřěšenie. Neb to jest Kristus ukázal, že kněžie mají rozvázati toho, ktož by svázán byl smrtedlným hřiechem, když jest kázal apoštolóm, Lazara z mrtvých vzkřiesiv, rozvázati.
Čtvrté záleží spravedlnost u činěnie skutkóv hodných proti závině hřiechem. A tak kněžie zpovědají, dávají pokánie některé a k tomu řkú: Což koli učiníš komu dobrého, to buď také za tvé hřiechy. Totiž já pro tvú křehkost méněť sem rozkázal, ale což ty komu učiníš viece, toť ustavuji moci kostelních klíčóv, ať by i to bylo za tvé hřiechy. I druhým také činem, dobré skutky činiec, máme přijíti k spravedlnosti. Neb na to jest rozumné stvořenie, aby činilo své činy dobré a skrz to vždy s pomocí Božie aby došlo cíle svého, k němuž jest stvořeno, totiž věčného života. A když bude to činiti, zachová spravedlnost a spravedlnost čině, života dojde. Ale nebude li činiti svých činuov, k nimž jest stvořeno, křivo bude a netolik nedojde cíle svého, totiž věčného života, ale ztratí i to dobré, ješto jest již mělo, a v hubenstvo padne i u všeliké nedostatky. Tak první anděl toho, k němuž byl stvořen, neučiniv, neobrátiv sě z své svobodné vóle milostí k svému stvořiteli, ale jen k sobě, chtě sám sebú býti blahoslaven a roven v tom Bohu, i upadl v své hubenstvo.
