všecko stvořenie jako snúbí duše, chtě k sobě milost jejie obrátiti. Vzkazuje jí po tělesných jejie čitedlnostech, co by v kterém mohla útěchy jmieti, když by sě mohla milostí k tomu obrátiti. Aniž jest to div; neb duše jest pod nebem přirozenie najvýbornějšieho a stvořenie najdóstojnější. Protož všeliká věc táhne ji k sobě a skyte jí své dary, kteráž má co, a slibuje v tom útěchu, hojnost, ač i nesplní. Neb tak jest duše veliká věc, že nic nemóž jí dosti býti kromě Boha, a svět ve všem chudá jest věc a s velikými nedostatky. A však táhne duši k milovánie sebe, čest jí zdejší ukazuje a slibuje, kdyby sě k němu obrátila, hojnost zbožie a v tělesných rozkošech utěšenie, jehož však splniti nebude moci, právě jako když chudý holomček bude bohatého dceru, urozenú a výbornú pannu snúbiti za sebe, ješto, puojde li zaň, v chudobě s ním bude a v nejedněch nedostatciech a v lopoti. Až i Bóh také ji snúbí posly svými, kazateli, Písmem, chtě, aby duše z své vóle k Bohu obrácenie větší čest jměla. A tak i k zablúdilé duši již skrze Jeremiáše volá Hospodin řka: Navrať sě ke mně, a jáť sě navrátím k tobě. A plno jest Písmo toho, jak nás Hospodin milostivě odvolává. Až i zlí duchové člověčí duši táhnú k sobě, aby s nimi zahynula, ne aby v nich útěchu měla. A vědúc, že jich nemóž duše milovati, táhnú ji rozličně v světských a utěšených věcí neřádnú milost. A tak skrze tak rozličné snubáky množstvie lidu obrátí sě k světu, uvěře lestným snubákóm, ješto jen snúbie k marnému, a k stvořenie milostí velnúc, nebudú tbáti na stvořitele. A bude li kto v poselství Božiem, táhna je ku pravdě, odrazie ho neochotně a jako řkúc: Jdi od nás, nechcemť učení tvých cest; daremně nám básni baješ. A tak, jakož die Kristus, odpovědúc poslóm Božiem, onen pójde do vsi, ješto jest ji kúpil, onen k spřeženým volóm a onen k ženě. Totiž onen sě dá na hrdost, aby panoval nad jinými, jako ves kúpiv; onen, aby sbožie hromazdil, jako vuol k volu připřáhaje; a onen na rozkoš tělesnú, aby tělu hověl jako ženě,