nemohl podlé cti své pořádné,

přiházíť se muži nesnadné,

jedinké zlé slóvce proplaše,

[160] tisíci jeho nenavrátíš zase,

aniž jeho svú silú natíhne,

ktož darmo na čí čest siehne.

Synu milý, čest jest tak svobodná,

žeť jie i jedna řeč škodná

[165] nenie k její potupení[d]potupení] potupenie,

než po takém dovedení[e]dovedení] dowedenie,

jakož rytieřský zákon kážě,

protož nad čest nic nenie dráže[f]dráže] drazie.

Meč, ruka, hřiech cti poškvrní,

[170] řečí ji najviece zčerní,

kromě ohlášenie toho světa,

súd, jenž lidi těžce střětá,

za niž by mohl každý umřieti,

by mohl dřieve smrt vzieti.

[175] Rozumějž právě mé radě,

zdali by pak svú mysl mladě

sáhna, nechtě tbáti na to,

tvrdil sobě tuto řeč za to

a řka, žeť mně také spomóže,

[180] když řečí nižádný cti nezmóže

odjieti druhému cele,

protož já chci tehda směle

státi po své vóli všady,

buď cti s vadú, leč bez vady.‘

[185] Nechajž náhle toho svého smysla,

toť já tobě z věrného úmysla

i toť tobě z plné rady povědě,

toť pak mnozí lidé dobře vědie,

kterak sobě kto svú čest vážie,

[190] tak se jedni druhými kážie,

ač nehlasnú, tajnú řečí,

protož, synu, drž se mé vždy řeči,

projdú tvoji činové všady,

budeš li poslúchati mé rady,

[195] jakož kohož lidé poznají,

tak jej za to podnes mají.

Protož, synu, z mého zvěstie

pros boha za dobré sčestie,

by tě milý buoh všie zlosti zbavil,

[200] také tě na tvé cti vždy uzdravil,

jakož by neměl nižádného uraženie

věčně do svého skončenie.

Nebo, synu, nic nenie žádnému tieže,

než břiemě kohož hrozné vieže,

[205] žeť má kterú vadu na se,

nemóže toho ničímž zase

navrátiti málo nebo mnoho,

byť se nebylo stalo toho.

Byť všichni mistři o to stáli

[210] v světě, nebo najvětčí králi,

chtiec toto uplně navrátiti,

nemohúť toho zaplatiti

zbožím, neřku mistři jiní,

ktož proti své cti co učiní.

[215] Takť chci řéci veliké slovo,

ať by bylo tobě vždy v srdci novo

tobě, synu, na všeliké činy.

Buoh mocný, jenžť jest jediný,

ustavil zemi, k tomu nebe,

[220] poněvadž tento ponížil sebe