životě, neb jinak, budu li lapen s tím tělem, mój život platí.“ Tedy on vece: „Daj mi sem to tělo, já je chci místo tebe na svú plecí nositi, a bude li potřebí, i za tě na smrt jíti.“ A když ten jistý pytel vzel, odvázav jej, nalezl v něm zabitého vepře a toho požil jakožto přítel najmilejší.
Najmilejší! Tento císař jest Otec nebeský. Ale syn jeho jest každý dobrý křesťan, jenž VII let jezdí, dobývaje sobě přátel, to jest všecky své dni, neb sedm dní vešken čas běží. První přítel jest tento svět, jehož mnohý více miluje nežli sám se. Neb mnohokrát člověk dá se na smrt pro zboží, aby jeho nabyl, jakožto dóvod toho jest na kupcích i na jiných, kto chce příliš bohatý býti. Ale ten přítel i v najvětčí núzi člověka opustí, když jemu k jeho smrti nic více nedá nežli tři neb čtyři lokty plátna, aby jeho tělo obinuli a v zemi pochovali. Protož ktož úfá v toho přítele, blázen jest. Druhý přítel jesti žena a děti a jiní přítelé, jenž v núzi, to jest na smrti, jiným nepomohú, než s pláčem k hrobu provodí. Ale po malých dnech zapomenú a žena snad jiného pojme a děti se zžení a o zboží se budú vaditi, na otcovu duši nikdy nepomníce. Netřeba písem dovoditi, což očima vidíme a ušima slyšíme, všudy toho pohříchu dosti. Třetí přítel, proňžto něco málo nebo nic činíme, jest Syn Kristus; ten v naší núzi, to jest na smrti, ukáže se jakožto věrný přítel, ač budem želeti, co sme kdy proti němu zavinili, a vděčni budem jeho ohavné smrti, kterúž jest pro nás pro hříšné trpěl, aby nás zbavil věčné smrti a dal nám věčný život. Amen.
O odpraveném
Některaký král byl ustavil za zákon, že když by ktož koli měl zahuben býti nebo odpraven, aby dva trubače z samého jitra před jeho dveřmi trúbila, a ten, ješto měl odpraven býti, měl by oblečen býti v černé rúcho. Stalo se, že ten jistý král učinil veliké hody, kázal, aby chudý, bohatý zván byl na ty jisté hody. A když všickni syti byli, podlé obyčeje přišli hudci, pištci i herci s rozličnými stroji a tu své mistrovstvo ukazujíce. To vidúce i slyšíce všickni kvašené, velikú radost mějíchu. A když se tak radováchu, král sedíše, svěsiv hlavu, nic nejeda a častokrát mezi krměmi tak sedě plakáše. Uzřevše to knížata i jiní kvašené, zamútili sú se velmě, a zavolavše k sobě bratra králova, jenž před stoly chodíše, hostí pobízeje, řekli k němu: „Milý, co jest
