muoj, oba máme příčinu ku plakání; nebo nad námi sú lidé a světlo slunce vidí, jímžto lidé sú utěšeni, a my vždy sme ve tmě a u veliké strasti.“ Vece k ní syn: „Na všecko na to nic nedbám, proto že sem se zde v žaláři narodil, a dokudž zde co budu mieti píti a jísti, nic se na to neobrátím.“ A v tu chvíli, když tak rozmlúvášta, stáše císařová podlé dveřích žalářných, jenž často tu jistú ženu navštěvováše, aby ji těšila. Uslyševši takú žalost mezi synem a mateří, slitovavši se nad nimi, šla před císaře, a klekši na svú kolenú, prosíše césaře, aby je kázal vypustiti. I uprosila, že oba byla vypuštěna, a ona potom s svým mužem smieřena, jemu krásný plod porodila, a tak v dobrém dokonala.
Najmilejší! Tento císař jest Otec nebeský, jenž taký zákon ustavil, aby, kterážkoli by žena byla cizoložná, aby byla kamenována. Ale ten jistý rytíř jest náš Ježíš Kristus; žena jeho jest duše každého člověka. Ale pohříchu duše častokrát přestupuje lože, totižto hřích smrtedlný učiní, božím súdem spravedlivým má v žalář vsazena býti, totižto v ďábelskú moc podlé řeči svatého Pavla: „Číž skutky kto činí, toho jest sluha.“ A svatý Jakub dí: „Žádost zlá když počne, porodí hřích, a hřích dále když počne, porodí smrt.“ Nebo jeden hřích z druhého vychází a z každého smrt. Ale když někdy člověk, k sobě přijda, bude želeti i s pláčem, že kdy světlo ztratil, to jest milost božskú pro své hříchy. Ale syn jeho, kteréhož v žaláři porodil, jenž světla nikdy neviděl, to jest žádost zlá, nedbá na to nic, než žádá, aby tak vždy ostala v své libosti. Anebo skrze toho syna znamenají se bohatí a rozkošní tohoto světa, jenž praví, by se jim to bydlo neproměnilo k jich vóli, nebeského království by na věky nezachtěli. O nichž David dí: „Za nic sú nevážili země slíbené“, to jest nebeského království, totiž s oním bohatcem netáhnú zemřéti, bude v pekle pohřeben. O nichž Kristus dí: „Běda vám bohatým, jenž zde máte své utěšení, neb budete za to múceni.“ Ale césařová, jenž tu žalost uslyšela, jest Panna Maria, jenž za ty Boha prosí, kteří želejí, že sú se kdy hříchu dopustili, aby císař, Otec nebeský, ráčil je z věčného žalářa zprostiti, to jest z ďábelské moci, a dáti jim zde svú milost a potom nebeské království.
O jednom kříži
Agelius když v Římě kraloval, za těch časuov byl některaký muž, jenž se jemu událo jednú jeti mimo
