ty [s’]text doplněný editorem[46]doplněno podle rkp. GestaB, GestaU proti ustavenému ode mne zákonu učinil.“ I vece rytíř: „Pane, znám se, že sem vinen, ale prosím milosti.“ Vece k němu císař: „Proto, že s’ se poznal a želel s’ toho, odpúštímť, ale varuj se potom, by se téhož nedopustil.“ A on slíbil i naplnil. A potom císař jej pyšně daroval a k veliké cti jej vzdvihl.
Najmilejší! Tento císař jest Pán náš Ježíš Kristus, jenž taký zákon ustavil, aby ktožkoli vezme syna, totižto duši, k odchování, bude li v jeho poručství uražena skrze smrtedlný hřích, musí za ni umřéti. Ale rytíř móž býti každý křesťan, jemuž duše po svatém křstu jest poručena, aby jí dobře choval a ostřáhal. Ale když často běhá po jarmarcích, totiž to po marných věcech a marnostech, a s ním jeho žena, tělesná žádost, skrze kterúž často člověk sveden bývá, a ihned čeled jeho, totiž všichni smyslové, po něm jdú, tak že samo dítě v kolébce, totižto duše sama v tělestné libosti bez stráže ostává. A tedy vlk, totiž ďábel, jenž se okolo túlá, hledaje, koho by pozřel, vida dóm otevřený, totiž všecky smysly, oko k vidění i ku požádaní, ucho k marnému slyšení, usta k nečistému mluvení, vejde v srdce člověčí, až duši vytrhne k smrtedlnému hříchu. Ale pastýř, totižto dobrý farář, když to uzří, má vstúpiti na dřevo svatého Písma a trúbiti, totižto svými usty má kázati boží slovo netoliko třikrát, ale kolikrát potřebí. Jehožto trúbení čeled, totižto rozum a pamět, mají vyběhnúti po vlku. A vlk, to jest ďábel, uslyše dusání, to jest žádost srdečnú, a křik, to jest nábožnú modlitbu, upustí duši. Protož vezma svú duši, uleč ji skrze svaté pokání a císařť vinu odpustí a potom svú milost dá netoliko zde, ale v nebeském království.
O jedné ženě a synu jejím
Adrianus když v Římě kraloval, ustavil za zákon, kteráž by koli žena cizoložstva se dopustila, aby u věčném žaláři umřela. Přihodilo se, že některaký rytíř mějíše ženu, jenž z cizoložstva počela, když muže doma nebylo dobře za dvě létě. A proto do žaláře vsazena, a tam jsúc, krásného syna urodila. To dítě pod časy rostlo a nikdy světla nevidělo. Stalo se, že ta jistá žena, mátě toho jistého dítěte, jednoho dne jala se hořce plakati. A tak dítě, když ižádného nepočilo, vece: „Ó milá matko, proč s’ tak velmě zarmúcena?“ Odpovědě jemu mátě: „Ó milý synu
