pro[92r]číslo strany rukopisusivše[az]sivše] proſywſye i žádavše[ba]žádavše] zadawſie, do toho času neobdrželi, to tento lotr, krátcě[bb]krátcě] kractzie promluviv, slavně obdržal. Každý kající znamenaj našeho milého Spasitele divnú ščedrost, lotr prosieše[bc]prosieše] proſſieſſye, aby naň vzpomanul, an pak Spasitel nadto všě hřiechy odpustil a věčný život dal.“

A když ty všeckny věci přejdú, uzřevši to matka boží, ano sě lid židovský do města zasě vrátil, s svatým Janem pod kříž přistúpi, s žalostným hlasem zaplakavši, svého syna v truchlú tvář vezřevši, počě k němu tak mluviti: „Mój synu přezmilelý, běda mně, smutnéj matce, tak truchle tě na kříži vidúc. Vezři na mě jedinú, utěš svú matku sirú!“ Tu těžce na zemi padši, žalostivým pláčem omdlevši, poče sama k [92v]číslo strany rukopisusobě mluviti a řkúc: „Kam sě je[bd]je] gie děla má utěšená útěcha, v niežto sě mé srdce[be]srdce] ſrdczie radováše[bf]radováše] radovaſſie téj noci, kdyžto tě biech porodila? Ta temná noc byla od nebeského blesku osviecena, ano anděli sě pod nebesa vznášejíc, slavně spievajíc, tvú svatú milost chváléc a řkúc sladkými hlasy: Chvála buď v nebeskéj výsosti bohu. A již v tvú svatú tvář hlédaji, ana zbita a zeplvána, ztrýzněna, tvoji světie ruce i nohy nelítostivě přibitie k kříži, na tvém svatém těle celého miesta nikdě neviděti.“ A když tu rozličně kvielivši, vstavši nahoru, i počě opět v jeho svatú tvář hlédati.

V tu dobu Ježíš vida svú matku v takéj hroznéj žalosti, propovědě k niej, chtě ji někak utěšiti [93r]číslo strany rukopisua řka: „Ženo, aj toť syn tvój.“ Tu praví Krisostomus: „Ó, milý Ježíši, kaks to hrubě k svéj matce miléj promluvil, ež tvú milú matku ženú nazval! Vědě, ežs to proto učinil, jež nebieše tehda čas k niej promluviti sladcě, ani jiej milú matkú nazvati. Neb čím by byl tehdy milostivějie k niej promluvil, tiem by byl věčší[bg]věčší] wieczſie žalostí jejie srdce krojil.“ Potom vezřev na svatého Jana vece: „Aj toť matka tvá.“ Jako by řekl: „Měj o niej péči jako syn o svéj miléj matce.“ Od téj hodiny vzal ji svatý Jan na svú práci neb péči a jiej pokorně slúžil. V tu hodinu matka božie opět na zemi padši, omdlela. A jakž svatý Jeroným píše: „Na nie bieše plášč z plátna zkrájený, jakžto nyní