Ediční poznámka
Názvem Umučení stockholmské je tradičně označována staročeská literární památka, která je zapsána v rukopise Moravského zemského archivu, fond G 10, inv. č. 507, z doby okolo roku 1400. Vyprávění o umučení Ježíše Krista pochází ze dvou staročeských skladeb, z Života Krista Pána a Pasionálu, které sepsal na začátku 2. poloviny 14. století neznámý dominikán, jenž se zároveň podílel na nejstarším překladu celé bible do češtiny (srov. Vladimír Kyas, Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 35–36).
Ve Staročeském slovníku (Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, 1968) je Umučení stockholmské uvedeno pod zkratkou UmučStock (s. 114), Život Krista Pána pod zkratkou Krist (s. 85) a Pasionál pod zkratkou Pas (s. 96–97).
Pašije tvoří jednou z osmi zcela shodných kapitol obou památek (srov. Jan Vilikovský: Staročeský Passionál a Život Krista Pána, in: Písemnictví českého středověku, Praha 1948, s. 154–155). V Životě Krista Pána je pašijový příběh delší, jeho poslední část tvoří převyprávění Kristova vzkříšení (doloženo pouze v těchto pramenech: KristA ff. 94r–104r, KristD ff. 78r–92r, KristC ff. 108r–121v). V Pasionálu jsou však pašije kratší, bez příběhu o vzkříšení, a končí nářkem Panny Marie v domě apoštolů (doloženo ve všech staročeských rukopisných i tištěných pramenech Pasionálu: PasMuzA s. 188–209, PasKlemA ff. 75r–82r, PasKlemB ff. 90ra–100rb, PasMart ff. 154–170, PasTisk ff. B30v–B38v, PasKal ff. D3b–D16r). Pašije se samostatně dochovaly také v rukopisném sborníku modliteb a jiných náboženských textů (Praha, Národní knihovna, sign. XVII A 18, 1380–1410, ff. 35v–53v), označujeme je jako Umučení klementinské (zkratka UmučKlem). Umučení stockholmské se délkou textu shoduje s kratší verzí pašijí v Pasionálu.
Rukopis z doby okolo roku 1400 je psán spřežkovým pravopisem obvyklým pro toho období. Zápis hlásek s a š v rukopisu je nepřesný, sykavky jsou psány libovolně grafémy s, ſ, ſſ, ſs, proto se v některých případech uchylujeme v transkripci ke standardizaci, např. přejaté slovo apostol/apoštol jednotně přepisujeme s hláskou š.
Jazyk Umučení stockholmského odpovídá době vzniku rukopisu. Z hláskoslovného hlediska zde již například občas dochází k diftongizaci dlouhého ó v uo (apoštoluov 75r, muož 75r) a k monoftongizaci diftongu ie v í (neodpovídá 84r). Protože se však jedná o opis starší památky vzniklé v polovině 14. století, zachovává rukopis některé archaické tvary, jako nepřehlasované u (Judáš 74r, 76v), původní sufix -tva (na modlitvu 75r), které respektujeme. V přepisu zachováváme běžné i méně běžné hláskoslovné jevy, jako je diftongizace o v uo v krátké slabice po labiálách (dobrovuolně 74r, buože 75r), nepřehlasovaný vokál a (viďal 76v), asibilace ť v c (cisíc 91v), dloužení vokálu po předložce, pokud je v rukopisu naznačena (k ápoštolóm 76v, k uohni 79r, v uocet 94r), a odpadání koncového -l ve 3. os. sg. složeného préterita (řek 75r).
Emendujeme běžné písařské chyby, především pak nenáležitý zápis jotace, zvl. ve tvaru je 3. os. sg. pomocného slovesa býti (např. gie je 74r) a v osobním zájmenu jej pro 3. osobu ak. sg. (giey jej 78v).
Text Umučení stockholmského nebyl dosud edičně zpracován, vyšla jen edice dvou variantních rukopisů z díla Života Krista Pána (Život Krista Pána, ed. Martin Stluka, Brno 2006, KristA: s. 145–161, KristD: s. 245–258).