{Spis o umučení Kristovu}marginální přípisek mladší rukou

Odtad Ježíš, jakžto svatý Jan evanjelista, jeho milostný apoštol, jenž snažně všě jeho skutky znamenal, píše[1]srov. J 18,1, že s apoštoly vyšel do jednéj zahrady před město za potok, jemužto jmě Cedron, v nižto vnide Ježíš i s apoštoly. Do téj zahrady[2]do téj zahrady v rkp. připojeno omylem k předcházející větě předtiem bieše často vcházal, aby tu své apoštoly učil a jim svaté slovo kázal. Proč jest do téj zahrady šel a tu jat býti chtěl? To je[a]je] gie proto učinil, nebo byl li by v domu jímán, byl by hospodář přátely svolal, s nimižto Ježíše bráně, byl by mnohé ranil anebo zabil. Tomu Ježíš nerodil, ale do zahrady šel, aby všěm znáti dal, ež sě v domu krýti nechtěl, ale v zjevném miestě sě dobrovuolně postavil. To miesto Judáš dobře vědieše, neb [74v]číslo strany rukopisutu s Ježíšem často dřieve chodil[b]chodil] chadyl bieše. A když Ježíš v zahradu vnide, povědě[c]povědě] pow…die[3]zápis částečně rozmazán k svým apoštolóm a řka: „Poseďte tuto, a jáť odejda malechno, pomodlím sě. A vy sě modlete, abyste nevešli u pokušenie, točíš aby pokušenie nemělo nad vámi svítěženie. Neb kakžkolivěk mě u pravém člověčství vidíte, ež sě dám jieti i na smrt vésti, však by nebylo ve mně skrytě pravé božstvie, nemohlo by býti skrze mú smrt všech hřéšných vykúpenie.“

V ten čas pojem tři apoštoly, svatého Petra, svatého Jana, svatého Jakuba, ot jiných apoštoluov podál otjide. A to proto učinil, neb jakež jest na hoře Tábor pojal ty tři apoštoly na svědečstvie, aby sě jim tu u blaženéj světlosti zje[75r]číslo strany rukopisuvil, takež jě na modlitvu pojal, aby jim tu truchle své člověčstvie ukázal. Tu je[d]je] gie promluvil k nim a řka: „Truchla je[e]je] gie ve mně duše má až do smrti.“ To jest tělesně promluvil, jakžto by řekl: „Dokad mú smrtí hřiešných nevykúpi.“ To řek i od těch sě tří apoštoluov vzdálil, jakžto by kamenem dovrci mohl. Tu poklek nahýma kolenoma, svoji světie rucě k nebesóm vzved, se slzami bohu Otci sě pomodliv a řka: „ Otče buože, muož li to býti, vzdal tento kalich ote mne.“ Strach tělesný jeho obcházieše, protož tak, smrti sě bojě, mluvieše. Však ten strach svú svatú milostí ohradil a bohu Otci svú vuoli vzdal a řka: „Ne vuole má, ale tvá sě vuole staň.“ Ó, hřiešný člověče, ješto často božie