„Viz, matko milá, juž sě hodina mé smrti blíží, pro nižto mě strach mého tělesenstvie trápí, proto tebe juž nic posilňovati nemohu, ani mne juž kterú útěchú jmáš, neb juž nic jiného nemysli, než tělesenstvím hrozným strachem tu smrt přijieti a bohu Otci svój duch poručiti. Coť to, milá matko, pomóže, jenž mi mé bolesti přičiníš? Protožť neslušie se mnú na večeři býti ani se mnú tej noci ostati, ale pros mého otcě, ať by poslal z nebe utěšenie a umni tvého žalostného plakánie.“ To Matka božie uslyševši, velikým zaplakáním omdle, na zemi pade. Tu sě jie jiné Marijě chvátichu a, jakž mohúc, ji těšiechu. V niž dobu Ježíš tu jě ostaviv, do Jerusalema s apoštoly jide. Po němž matka vstavši, s Marijemi i s jinými paniemi také do města jide. Ale Ježíš bieše zapověděl, protož nesměchu v týž dóm jíti, ale v dóm svatého Lazara a Mařie Magdalény, jenž bieše u městě, vnidechu, tu svú žalostnú večeři učinichu.

Když Ježíš v jiném domu s apoštoly k večeři sěde, prvé než co jiesti počal, až Judáš k nim přijide. V tu dobu Ježíš propověděl: „Žádal sem velikú žádostí, abych tuto Veliku noc s vámi večeřal.“ To řek, večeřěti počechu. A prvé než otvečeřechu, až vstav, čistým prostěradlem sě opása. Vody teplé u medenici naliv, najprvé přěd Judášem klekl, jemu jeho nohy umyl a potom jiným apoštolóm. Avšak Judáš nic sě proto neobrátil ani obměkčil, ale by ho spieše proradil, vždy myslil. Proč Judášovi najprvé nohy umyl? Jakžto praví svatý Augustin: „To proto učinil, neb tak bieše jiné učil a řka: Čiňte dobřě těm, jenžto vás nenávidie.“ Ale jinak apoštolé mniechu, by to byl učinil, že Judáš často vstáváše, neb jich starosta bieše. Když Ježíš k svatému Petru přikleče, bránieše sě, nedada sobě nóh umyti. K němužto