[310] neb sě ho čest sama bojí,

mniec, by jiej chtěl v líce dáti,

té ty v tom neroď hněvati.

Buď pokorný k lidem všady,

ač by měl města i hrady,

[315] proto téj cti nebuď zliší;

čím tebe bóh viec poníží,

tiem buď pokornějí viece,

ať by dobří, na tě zřiece,

vinuli sě k tobě spieše,

[320] vidúc tě tak v ctnéj pokořě,

v niejž tě bóh ke cti vodí.

Milostně s tvú čeledí

přěbývaj, což jie máš, s věrú,

netrap jie zlobú, nesměrú,

[325] buď rád, vesel mezi nimi,

oni s tebú a ty s nimi.

Buď podlé jasného jěvu,

jakž bez daremnieho hněvu

i bez daremného sváru,

[330] odoláš mnohému daru

čistú, šlechetnú dobrotú,

ne takú lstivú ochotú.

By stál milú řěčí po nich,

ale zle myslil o nich,

[335] téžměř by jě sám zahubil,

těžce by sě tiem pochlubil.

Ale beze lsti buď k svému

ochoten, jakž i každému,

s kýmž máš co činiti v světě,

[340] v kteréj dobrotivie přětě,

drž sě obyčejóv ctných.

Přirozených přátel svých

chovaj, netrať jich svú vinú.

Tiť lidé najviec hynú

[345] na cti, na zboží, na slově,

ktož sobě pak přiezni nově,

když ztratí své ctné přátely,

i buď pak přiezni cěly

hledati v chaternéj měně.

[350] Tiť sú lidé v lehkéj cěně,

ke cti sú lehčejšie plev

přisieny a lidskú krev[4]zjevně chybný (zkomolený) zápis.

Protož buď s přátely míle,

chuzšie rád po sobě chýle

[355] a bohaté výše maje,

dojdeš zde cti i tam ráje.

Budeš li dvořenín dávný,

kterého dvoru ústavný,

tehdy to chci řieci tobě,

[360] neznámé hosty viň k sobě,

viň rád, milostivě, z ticha,

nechajť jimi jiný pýchá.

Ty vždy neměj té hrdosti,

by jim dal té neznámosti,

[365] uč sě stydlivě býti,

móžeš tiem raději cti slúžiti.

Pakli to usmyslíš sobě,

žeť co bude mílo tobě

k světu po rytieřství jěti,

[370] nepustě toho z paměti,

když by sě zasě ctně vrátil,

by sě hrdostí odvrátil

od svých chudých přátel proto.

Nebť k onomu slušie toto,

[375] by jě k sobě míle vinul,

s nimi z prácě otpočinul

podlé ctného kratochvílenie.

Pakli by sě z nich násilenie

dálo komu z vyššie moci,

[380] a ty mu moha pomoci

jeho pravdy, i nepomohl,

kakž by to přivésti mohl

jemu řěčí nebo činy,

jměl by na sě těžké viny,

[385] ke cti uraženie za to.

Bude liť mílo nésti zlato,

by jeho dóstojně dobuda,

prvé panoší pobuda,

i přijal rytieřstvie na sě

[390] takž, jakž by tajně i věhlasně

řekli, že jsi rytíř nemarný,

ke všiej cti dóstojně platný.