[112v]číslo strany rukopisuproti Lembóm, tak řečeným lidem. A na púšti opatři mnohé přiebytky svatých otcuov. A tu od svatého Jana pústenníka naučenie přijě a nic nepomeškav, rytieřstvo neužitečné i daremné a svěcskú věc opustiv i jide na púšť. A v krátkém času by ve všěch dobrých skutciech svrchován mocně, u postu, u pokořě dobřě opatrný a všie viery plný. A brzo by roven starým mnichóm v dobrých skutciech. Tehdy jej podjide to myšlenie diáblem vzbuzené, že by sě bylo lépe vrátiti do své vlasti i bohu vzácnějie spasiti syna jediného a svú paní a všicku čeled, nežli sě samému odlúčiti tohoto světa a jich spasenie obmeškati. Tiem zlým a lestným myšlením jsa přěmožen a po čtyřěch letech jide s pútě ten pústenník. A když přijide do najbližšieho kláštera, v ňemžto mnoho bratří bieše, i otázachu jeho, proč by šel s púště, tu on jim povědě. Jemuž sě jěchu všicni raditi, aby sě na púšť vrátil. Avšak ten zlý úmysl nemože nikoli s jeho mysli sjíti. A vzdvih sě se zlým úmyslem i pojide pryč od bratří. Ani všicni toho velmi žělejíce, po ňem hlediechu. A netážechu jeho ti bratřie sezřieti, až inhed zlý duch veň vstúpi. A tu inhed počě těštiti pěny ven z úst se krví a sám sě počě zuby kúsati. A pak jeho přinesechu do téhož kláštera na pleci. A když nemožechu v ňem zlého ducha ukrotiti, musichu jemu rucě i nozě železnými okovami svázati. Ó, dostiť jest byla ukrutná muka poběhlému. Tehdy pak po dvú letú modlitvami svatých otcuov by zbaven zlého ducha.