pra[38r]číslo strany rukopisuvým [jmenoval jest]text doplněný editorem[29]doplněno podle ~B bratří; zřiezeně mezi nimi rozdělil, který zač měl počten býti. A jména vydáváše podlé prvorozenie, po starších k stolu sázieše až do deseti bratří.

A když měl posazen býti Benjamin, pojal jej Jozef a řekl jemu: „Nesedeš ty, dietě, za stolem tiemto s bratří tvými! A člověk najmladší jsi v letech, však větší jsi zaslúžením a budeš kniežetem jich. Poď k tomuto stolu a seď na pravici méj!“ A když seděl Jozef za stolem, koflík jeho [38b]číslo strany rukopisustáše před ním. Deset bratří divili sú se velmě [s]text doplněný editorem[30]doplněno podle ~S strachem umění[af]umění] vmienie Jozefovu a praviece vespolek: „Kto by viděl takové divné věci? By pán tento vychoval se byl s námi v domu otce našeho Jákoba, lépe by nemohl poznati běhu a řádu mezi námi položeného! Nás každého ze jména menuje!“

Jozef opět zóřivě vzhlédl na deset bratří a báchu se velmi. I řekl k nim Jozef: „By bratr ten, jehož pravíte, že by od zvěři sněden byl, tuto [39r]číslo strany rukopisus vámi seděl za tiemto obědem, jistě pěkný stuol váš byl by, nebo byl jest světlo vaše a jako kámen drahý mezi vámi bratří desíti.“ Toto uslyševši, báli sú se přílišně a mlkli smúcivše se. Judas však řekl k němu: „Pane, tento Benjamin, který na pravici tvéj sedí aneb posazen jest, jest jednoho břicha bratr Jozefóv a oba syny Jákobova. Ale na světě krašší nalezen nemohl býti nežli Jozef, jakž jest zpósobený.“

Tehda [39v]číslo strany rukopisuJozef vesel jsa, kázal krmě nositi. A když sú jedli, apatéku drahú každému z bratří dal a Benjaminovi to dvé, tak že sú se divili deset bratří. A když sú odnosili stoly, přikázal Jozef najvýbornější víno nositi.

A když pak již Benjamin zažehl se od vína najlepšieho, počal mluviti a řekl k Jozefovi: „Pane mój milostivý, měl sem jednoho bratra, kteréhož otec mój jednú poslal k těmto bratřím, ani stáda pásli, [40r]číslo strany rukopisua od těch bratří i podnes nevrátil se zase k nám až do dnešnieho dne. A již tomu dvatceti let minulo, že otec mój pro smrt jeho vzlekl na se žíni k tělu svému. Oči jeho již sú pošly temností, teskností a bolestí jeho srdce uvadlo. A již skloniv se chodí, dnem i nocí pláče. Sukni bratra mého Jozefa, plnú krve, před očima svýma, pláče častokrát, rozjímaje, a slzami smáčí jí, a bled jako umrlec, již se kaje všem vidúcím se. Protož, mój pane,