prázdna druhý měsiec.“ Poklonivši se jemu i jide k němu dolóv. A přišedši k němu, vece stydlivými usty a slovy: „Zdráv buď, králi šlechetný! A smutek tvój budiž od tebe dalek, zdáš mi se člověk počestný. Odvrz svú žalost od sebe, nebo sú to mistři pověděli a tomu za právo chtěli, že v srdce člověka múdrého neupadne nic smutného. Nebo múdří příhody znají, a proto mysl ustavičnú mají.“ Apollón jie odpovědě: „Vidím tě, stydlivú dievku a šlechetnú. Ale kterakž koli múdrá jsi podlé svých let, ale budu liť s tebú mluviti, mé řeči neurozomieš. A protož vezmúci dvě stě zlatých, jdiž ode mne.“ Tarsia zastyděvši se, vzemši penieze i jide od něho. Atenagor znamenav, že Tarsia jde, i jide proti nie i vece jie: „Kterak je to, že s toho muže nevyvedla?“ Vece jemu Tarsia: „Dav mi tyto penieze i kázal mi pryč od sebe.“ Atenagor jí vece: „Neb zlato viece miluješ než to, že tě chci Stramoty prázdnu učiniti a za měsiec zbaviti.“ Tarsia tu řeč uslyševši, velikým studem upusti zlato na zemi i vece jemu: „Nenieť toho, pane mój, ale slib tvój velmi mi jest vděk.“ Tehdy Atenagor jí vece: „Učiníš li to, že ten člověk vyjde z lodie, slibujiť tě od Stramoty zprostiti. Beřiž se opět k němu.“ Tarsia opět jide před Apollóna, a stojéci před ním, i vece jemu: „Navrátila sem se před tě, králi šlechetný, nesúci před tě múdrost a zlato, aby sobě jedno s toho vzal. A nebo zlato, kteréž si mi dal, a nebo slyš múdrost jednu ode mne, aby mě tvá milost přiučila.“ Apollón jie odpovědě: „Ó, přechytrá liško, viem, co myslíš. Chceš mě připuditi, aťbych mluvil s tebú, vědúci, že já zlata nevezmu. A protož své zlato schovaj sobě a mluv, což myslíš.“ Tehdy Tarsia vece:

„Duom jeden vědě,

uhodneš li, povědě.

Ten dóm vždy hlučí

a hospodář jeho mlčí.

A přijide muž bez koně,

nesa nit na lóně.